"...hele", řekla máma bez cavyků do telefonu bez toho, aby mi aspoň řekla "ahoj", "co je to to namažte, namaste, nebo jak se to řiká."
"Jak bych ti to vysvětlil?", začal jsem pozvolna.
"Prosim tě, hlavně žádný chytrosti a slova, kterejm budu prd rozumět. Co to teda je?", vytyčila jasně cestu edukace máma.
"Je to pozdrav.", odpověděl jsem v duchu požadovaného postupu při vysvětlování.
"Pozdrav? A v který Tramtárii se takhle zdravěj?", chtěla vědět dál.
"V Asii.", byl jsem dál stručnej.
"V Asii...", poznamenala zadumaně.
"A při pozdravu se spojej dlaně, dáš si je někam před srdce a ukloníš se směrem k tomu, koho zdravíš."
Byl jsem hrdej, že dokážu mámě říct něco, co nezná.
"A co když mám v ruce tašky s nákupem?", překvapila mě, "nebo vedu kolo - to se přece v Asii může stát.", začala přemýšlet.
"No tak z kola sesedneš, nebo položíš tašky na zem a namastíš to do těch, který potkáš.", odlehčil jsem.
"No ty vole, eště že žijeme tady, co?", řekla nenuceně a s velkou radostí v hlase.
"Proč?"
"Co proč?", vlepila mi pohrdavě. "Bych pořád lezla z kola. Víš, kolik lidí denně zdravim?"
"Nebo by ses naučila jezdit bez řídítek a zdravila přátele přímo za jízdy.", začal jsem konstruovat "namaste situaci" ve střední Evropě.
"Už jsi někdy jel na kole s nákupem pověšenym na řídítkách? To by taky mohlo bejt tvoje poslední namaste v životě.", řekla úplně vážně. "Víš, jakej si hrom do police...", dodala.
"Tam přece nákupy vozej vyskládaný na hlavě.", připomněl jsem mámě zvyky lidí z Asie.
"No...", řekla po chvilce přemýšlení, "tak to je úplně v prdeli. Na kole s taškou z Lidlu na hlavě, s rukama sepnutejma na prsou a kejvací hlavou? Dovedeš si to představit? Jedinej, kdo by tohle zvládnul, je snad Ljuba Hermanová. Ale ta už mastí dávno někde jinde."
Dostat se od namasté k Ljubě Hermanový můžete jedině se svojí mámou. Namaste!
