"Klasickej sameček na lovu. Jen jsem při jeho věku měla fakt velký obavy, že se vydal na lov poslední."
Správnej chlap se neptá, jestli je zima, nebo horko, nebo doba adventní - správnej chlap vyráží na lov žen za jakéhokoli počasí a to i ve dnech postních.
"Dědek jeden marnivej", začala máma popisování adventního příběhu z úplně jiného soudku, než je ten liturgický. "Nejen že na stanici autobusu snídal pořádnej kus tlačenky přímo z papíru a mlaskal tak, že plašil ptáky kolem..., druhou dlaní si v kapse kalhot muchloval filištína a mlaskal u toho lascivně tou hubou mastnou od tlačenky."
"Prosim tě, čeho všeho ty si nevšimneš.", snažil jsem se v oznamovací větě vyjádřit melodií jejího vyznění moje překvapení.
"No, to bych musela bejt buď slepá nebo po lobotomii, abych si toho nevšimla. I když vim, že moje koukání dědkovi dělalo setsakra dobře, nešlo to prostě přehlídnout. Proč si, vy chlapi, pořád musíte rejdit v rozkroku, to fakt nechápu.", hodila všechny mužský na celym světě do jednoho pytle s visačkou "muchlovač filištínů" moje máma.
"Protože jsme lovci.", odpověděl jsem jako jeden ze zástupců čeledi "sameček".
"No...", pokračovala máma v úvaze nad některými mužskými (pro ženy nepochopitelnými) úkony máma, "viděl jsi někdy ženskou, která by si při čekání na autobus mačkala prsa?"
"Vy na to máte vlasy.", kontroval jsem já.
"Vlasy???", udivil jsem matku tak, jak dlouho ne.
"No, vlasy. Pořád si je prohrabujete prstama, házíte hlavou nebo si jejich konečky strkáte do pusy a tímhle VAŠÍM gestem zase provokujete chlapy, no."
"No promiň, ale jak tohle můžeš srovnávat s tim, že se chlapi imrvére hrabou mezi nohama?, byla se mnou máma hotová jedna dvě.
"Imrvére?", nedal jsem se.
"Jo, imrvére! Vy už to vůbec nevnímáte. Ale často si to tam richtujete, jako by vám to vaše zařízení ztěžovalo život."
Tohle byla hodně zajímavá informace. Opravdu mužskou část populace zaměstnává jejich přirození do té míry, že se ho dotýkají (nevědomky - samozřejmě) imrvére, jak tvrdí jedna ze zástupkyň populace ženské?
"Ale to je prostě naše přirozenost. Musíme tak nějak vědět, že je všechno v pořádku a na svym místě.", snažil jsem se tuhle situaci vysvětlit co nejjednodušeji.
"Přirozenost??? To je marný!", poznamenala máma, "Vy jste prostě hodně jinej druh.", vyhodnotila krátkou větou svoje celoživotní poznatky Zorina.
"Hodně jinej druh?", zarazilo mě.
"Jo, hodně jinej. Ženský na celym světě mají přirození, ale u vás jsem si jistá, že jde spíš o nadpřirození."
Už asi čtrnáct hodin vím, že mám nadpřirození. A je tam. Zkontroloval jsem před chvílí...
