Víte jak vypadá opravdová a velemateřská láska? Třeba tak, že máte chvíli prsty mezi půlkama cizího zadku.
Když venku leje tak, že se z žen na ulicích stávají "Miss mokré bundy" a nudle u nosu dosahují délky švihadla, potřebujete příběh, který vás pošle někam jinam.
Chlapeček to byl neposedný a zamlžený. Zamlžený proto, že s maminkou ve frontě u kasy postával v pláštěnce, pod kterou vládlo veleideální klima pro pěstování hlívy ústřičné.
Fronta se zašprcla, protože paní pokladní namankovala něco dvakrát a musela čekat na paní s klíčkem. Tyhle klíčové dámy, to jsou mi paničky! Nechaj na sebe čekat, jako by se měly před celym supermarketem svlíknout do naha a jezdit mezi mrazákama na kolečkovejch bruslích. Ale oni po několika minutách jen příjdou, řeknou "aha, Marcelko", otočí klíčkem a zase zmizej...
Takže fronta zašprclá a uvnitř kšeftu jako v Bankgkoku v době dešťů - převlhko.
"Mami, já se chci poškrábat na prdeli, ale vadí mi ta pláštěnka. Klouže to. Nemůžu až dovnitř.", specifikovalo zřetelně a nahlas to nešťastný dítě jeho aktuální potřeby.
Jenže maminka zrovna lovila Pokemony, nebo si přes mobil povídala s nějakou kamarádkou a hlavu měla rozhodně někde jinde, než u kasy supermarketu.
Klukova dlanička klouzala po pláštěnce na jeho prdelce v marné snaze zajet mezi půlky.
"Cože?", zeptala se po chvíli maminka, ale oči pořád jezdily po displeji mobilu.
"Že mě svědí prdelka. Asi je tam malej Brumík...", upravil chlapeček slovní označení zadní části těla tak, aby byla pro maminku přijatelnější a přidal Brumíka...
"Jakej Brumík?", koukla maminka na kloučka stejně zvědavě jako já.
"Hnědík Brumík, maminko.", sklopil kluk víčka a neustával ve snaze vyhnat prstama Brumíka ven přes mokrej igelit.
"Neškrábej se tam, Šimone. To se nedělá.", napomenula ho maminka, strčila mobil do kabelky a sedla si ke klukovi na bobek.
Klíčová paní stále nepřicházela.
"Tak co je s tím Brumíkem?", zeptala se maminka Šimona tak klidně, jak klidně a pomalu zlátne štrúdl při pečení v troubě.
"Škrábe mě v prdelce.", zamiliskoval kluk slova tak, že byste mu koupili rovnou celý moře.
"No...tak ho vyženeme ven.", pokračovala klidně maminka a rukou zajela po pláštěnku a pak dál pod tepláky, který stahovaly půlky klučíka tak, že se Brumík sám od sebe nemohl z jeho prdelky vyškrábat.
Kluk vyvalil oči.
"Tý jóóóó´", zapištěl a začal se smát.
V cukuletu vytáhla maminka její dlaň zatoulanou k prdelce malýho Šimona zase ven z tepláčků. Sevřenou dlaň ukázala synkovi, přiložila k ní své rty a řekla: "A mazej ty Brumíku škrábavej." a pak rukou trhla dopředu, dlaň otevřela a Brumíka hodila někam k regálům s tekutými mýdly.
Klučík se furt smál a mně udělalo to celý krátký minidivadlo o fajnový výchově velkou radost.
"Jak se řiká?", zeptala se pak naoko káravě synka, protože prostě nestačil poděkovat.
Kluk na mámu zamával očima, lehce se zavrtěl, našpulil pusu a řek: "Já myslim, že je tam ještě jeden Brumík, maminko..."
