Pozor na matky, které se vás snaží rozesmát hned od první vteřiny dialogu. Omámeně se smějete jen proto, abyste pak skousli nějakou tu pitomou zprávu.
"...no mám se dobře. Co bys tak asi chtěl slyšet? Že se mám blbě a mám hlad a vyrážku?", připlácla máma za původní strohou odpověď "dobře" další detaily.
"A co děláte?", zeptal jsem se ještě, protože mi dosavadní odpovědi příliš nevyhovovaly.
"No, když to chceš slyšet, tak Jirka leží nahej v obejváku na sedačce a ja stojím v kuchyni v kalhotkách a v podprsence." (Bylo něco kolem čtvrté odpoledne... Takovej apetit bych chtěl mít za dvacet let taky - pomyslel jsem...)
"Aha", odpověděl jsem jednoslovně, protože jsou přece jen momenty, kdy se ani jako starej syn na podrobnosti ze zdvořilosti neptáte.
"Počkej...si zase nemysli. Jsme se vrátili z velkýho vejšlapu. Jirka čeká, až se napustí vana a mně je vedro, tak jsem se svlíkla.", vysvětlila situaci, kterou jsem si v duchu vykreslil v barvách a náladách manýristických malířů, kdy se samečci polonazí nebo nazí válejí po různých žulových kvádrech a nymfy jim podávají hrozny vína a z amfor dolévají ambrózii.
"... a za chvíli je "micamr", tak si k němu uděláme čaj s citrónem a topinky s česnekem, abych si ten žlučníček před operací trochu vyrajcovala.", zasmála se máma a určitě se jí při tom smíchu vzadu pod zádama zavlnila její prdelka.
Jen tak mýrnyx týrnyx mi mezi čajem s citrónem a topinkama s česnekem oznámila, že jde na operaci.
"Ty jdeš na operaci?", huba se mi z tvaru U (směv) převrátila do obráceného tvaru mostku přes potok.
"Nooooooooooo", řekla máma, jako by mi oznámila, že ve středu nepoteče od dvou do pěti voda.
"A proč to nevim?", zeptal jsem se logicky a obavou ve mně.
"Dyť to víš. Teď sem ti to přece řekla." smála se dál máma.
"A co ti budou dělat?", zazněl dětskej strach z těla dvaapadesátiletýho dědka.
"Si blbej? Co by mi asi tak dělali se žlučníkem - že by ho zmenšovali...? Ufiknou ho, vyndaj a zahoděj.", řekla máma se stejnou lehkostí, s jakou by mi jindy oznámila, že jí ujel autobus.
"Fakt?", byl jsem totálně v prdeli ze zprávy z operace, ale vlastně mě nepřekvapila matčina explikace uvedeného výkonu.
"Doktor mi řek, že mi udělaj do břicha tři díry, strčej tam ňákou udičku, chytěj toho hajzla, nějak to tam zašmodrchaj, ufiknou, vytáhnou a bude. A za dva dny mě pustěj domu, anebo přijedeš na pohřeb. Jo hochu, nikdo neví."
Určitý styl humoru mé matky mě fakt sere. To o vlastním pohřbu si mohla klidně odpustit. Na druhou stranu je však nutné poznamenat, že právě díky této "její stránce" jsem se naučil žít život tak jak je. Nečumět jen do pohádek, když se chvílema žije podle scénářů dramat a hovnu říkat hovno, nikoliv stolice.
"Takže jdeš na kudlu", shrnul jsem.
"No, podle toho, co říkal ten doktor, to spíš vidim na vývrtku.", přizpůsobila máma popis operačního nástroje popisu plánovaného zákroku.
"A jak dlouho to víš?", zeptal jsem se už klidnější, protože mozek začal informaci o mámině operaci pomalu zpracovávat.
"Asi měsíc a jdu na to příští tejden. Proto nemůžu Olině na pohřeb a musíš tam tu kytku donýst ty. Nezapomeň, vole, ve středu, Olšany, ruskej hřbitov. Už sem ti to řikala."
"Jo jo, to mám zapsaný", chtěl jsem se rychle vrátit k operaci mojí mámy a nezdržovat se na pohřbu její kamarádky.
"Tak se tam pěkně porozhlídni, zjisti trendy a nauč se chovat smutně, když už tam budeš. To víš hochu, věk je prevít a žlučníček se někdy může stát tou kánojí, na který mě Cháron převeze na druhej břeh."
"Co to meleš?", vyjel jsem na matku opravdu hnusně a zle. Byl jsem naštvanej.
"Melu nemelu, tak to je, chlapečku. Si zvykej. Panenská blána mi už nezaroste, teď se budou dít jinší věci..." a smála se při tom a pak mi řekla: "A Jirka je už ve vaně, tak ahoj, jdu se koupat taky. A nezapomeň na tu Olinu."
A vypla telefon a zřejmě skočila do vany za Jirkou. Moje máma nekecá.
