"...jestli prej manželovi nekoupím k Valentýnu čokoládku", se mě zeptala. "Tak jsem jí řekla, že jsem mu ráno na chleba se sádlem vyskládala škvarky do tvaru srdíčka a byl klid."
S mámou dokážeme oslavit hezký ráno, fajnovej večer nebo upečenou kachnu povalující se na talíři mezi knedlíkama a zelim. Jsme slaviči požitkáři bez ohledu na kalendář.
"O Valentýnovi, Zorino, prosím, fakt ne! Už mám plný zuby všech těch srdíček a čokoládek a vlezlostí, který jsou lidi schopný se dopouštět v rámci svátku lásky.", odbyl jsem matčinu touhu se mnou dát řeč na téma Valentýn a to i přes domácí škvarky vysázené do tvaru srdce na krajíc chleba se sádlem.
"Valentýn je vrahem lásky!", řekla na to celkem jasně a bez zbytečných okliček.
"Jak militantní!", odpověděl jsem s patřičným obdivem i údivem zároveň.
"No dyť si to vem,", pokračovala máma ve svém náhledu na svátek zamilovaných. "Víš kolik cukru a tuku dneska lidi sežerou jen proto, že někdo někde v Tramtárii vyhlásil den zamilovanejch? Těch hrozících infarktů a cukrovek! Dostane snad ňáká ženská k Valentýnovi mrkev nebo vokurku?", vyjela na mě lačně s dost divnou otázkou.
"...a že zrovna mrkev nebo vokurku?", fantazie mi zase pracovala na plný obrátky a představoval jsem si, jak by takovej dárek nějakej chlap asi zabalil, a hlavně, co by na něj řekla obdarovaná.
"...no tak lilek, nó", vylepšila matka nastalou situaci a já nevěděl, kam se slovama, který se mi v puse hromadily tak, že jsem měl tváře nafouknutý jako plachty katamaránu. Spolknout nešly!
"Co třeba meloun?", zakamufloval jsem pravou chuť na otázku dotazem na další pitomost.
"Meloun? Víš co teď stojí meloun? To by byla láska za všechny důchodcovský prachy, ti povim.", nedala se máma, protože vůbec netušila, kam jsem se v představách rozjel já.
"...a myslíš, že Valentýna slavila i Těreškovová?", vyskočila najednou máma z tématu "okurka k Valentýnovi".
"To by jí soudruzi dali, americkej svátek slavit."
"No to máš recht. Voni by jí spíš prdli do rakety a poslali do nebe a nádrž na palivo naplnili jen na let tam. Bez návratu. Rozvrátčik jedna.", řekla s neodolatelným ruským přízvukem ve slově "rozvrátčik".
"Ty ještě umíš ruštinu?", dostali jsme se konečně od Valentýna k téměř intelektuálnímu tématu.
"Da, da, já znáju. Znáju kosmonáftku, katóraja bylá Valentínoj, no prázdnikovať ímja němaglá, patamů što eto amerikánskyj prázdnik.", vylila mi máma do uší směs slov, které zněly rusky, ale i trochu jako domo robo ptydepe jazyk.
"No to teda čumim, Zorino."
"Hochu, já se immer berait! V televizi jsem slyšela, že se k nám rádi Rusové vracej. Sice mi z toho bylo trochu ekl, ale situace je taková, jaká je a my musíme bejt připravený!", řekla rozhodně.
"Bejt připravený na co?", pátral jsem.
"No bejt připravený na to, že na ně někde na ulici narazíme a třeba budou potřebovat pomoct.", vysvětlila mi máma, proč bychom měli být připraveni a umět rusky. "Slova jako vakzál, aerodróm, da svidáňa, u nás nět, u vás da, něchačů, vy zděs úžé býly mnógo let a podobně, bysme si měli všichni osvěžit, abysme nedopadli jako na Krymu.", vysvětlila mi Zorina nutnost oprášení některých ruských slovíček.
"Vo to nemám strach, že by se tu zase usadili.", chlácholil jsem mámu. Chabě...
"Jo, to svýho času neměli ani rusáci na Krymu a podívej, jak to tam teď vedou.", byla ve svém prohlášení zkušeně přesvědčivá. "Co já, já se domluvim, že jo... Ale co ty ostatní, co uměj jenom česky?", strachovala se o možnou odbojovou nečinnost těch, co rusky neuměj ani "nět".
"To by unie nedovolila.", pronesl jsem lehce optimisticky, i když je mi jasný, že pálit si prsty někdo jen tak nebude chtít. Příkladů je dost.
"Ty si fakt vůl.", nečekala máma s reakcí. "Voni se tak budou ptát nějaký unie. Přijedou, usaděj se tu na prdeli a nad městama zase začnou blikat rudý hvězdy."
"Takže preventivně založíme odbojovou buňku a začneme s jazykovejma kurzama?", potřeboval jsem se zorientovat v Zorčinejch úvahách.
"...da da, nu vot...s prázdnikom", odpověděla máma zase rusky a jak je jejím zvykem - zavěsila.
Slavila teda Valentýna Těreškovová svátek svatýho Valentýna, íli nět?
