Toho sígra jsem si všimnul hned při příchodu. Stál u oltáříčku panenky Marušky a sfoukával svíčky hořící u jejích nohou. Noc kostelů začala...
Když začnete zabydlovat místo, ve kterém plánujete zestárnou a možná i umřít, zjistíte kde je pošta, řezník, truhlář, kostel a hřbitov.
A když v ateistickém Česku narážíte na kostely zavřené hned na několik petlic, musíte k poznání chrámu svátosti využít takovou akci, jako je třeba Noc kostelů.
Mezi místníma, kteří se kolem kostela v pátek v podvečer sešli, jsme noví. Rovnou nesplyneme, jsme nápadní a okoukávaní.
Sedli jsme si proto dozadu, vlastně hned do lavice téměř u vchodu do kostela a na dosah bosejm nohám panny Marie, který se od plamínků svíček blikajících pod ní musely žárem kroutit nehty u nohou.
Malej, na ježka vystříhanej sígr postával ledabyle poblíž svíček a když se nikdo nedíval, sfoukával jednu svíčku za druhou.
Lidé, kteří do kostela přišli, zase svíčky postupně zapalovali - všichni měli co dělat.
Smíšený pěvecký sbor ladil hrdla, kostel byl vypucovanej jako o Vánocích, lidi se k sobě skláněli, mačkali si dlaně a skrz vitráž nám vnitřek baroka nasvítil sám nejvyšší.
Na to, že jsem nevěřící až hanba, mě atmosféra místa vyladila do aleluja.
Ženy i muži odzpívali, dirigentko/klavíristka přestala mávat rukama, koncert dozněl.
Seděl jsem v lavici dál, lidi odcházeli, zdravili jsme se kývnutím hlavy a všude kolem se spíš šeptalo, než normálně mluvilo.
Najednou se přímo za mnou ozvalo: "Nechcete si zapálit svíčku?"
Otočil jsem hlavu a za zádama měl toho sígra. Sfoukávače.
Podíval jsem se do jeho už skoro prázdninových očí a zeptal se: "Proč bych to měl udělat?"
Kluk lehce znejistěl a maminka za jeho zády se na mě usmívala.
"Když mám něco udělat, tak bych rád věděl, proč to mám dělat.", vysvětlil jsem sígrovi a mamince opětoval její červnovej pozdrav stejným pousmáním.
"Abyste moh udělat nějakou motlitbičku.", změnil se sígr v andílka, sklopil řasy a ruce nechal viset způsobně kolem vyskákanýho klučičího těla.
"Jakou třeba?", trval jsem na svém a zkoušel, co sígr vydrží.
Chvíli se kroutil, obrátil oči v sloup a prstama pravé dlaně si začal nervózně mnout látku u kraťasů těsně nad odřenym kolenem.
"Třeba za zdravíčko.", ozvalo se ještě víc za mnou a já dalším pootočením zjistil, že tam stojí další, stejně ostříhanej sígr.
"Ty jsi jeho brácha?", neptal jsem se, protože to bylo podle obličeje jasný. Jen jsem to chtěl potvrdit.
"Jo", řekl jednoslovně ten, co mi podsouval motlitbičku za zdravíčko.
"Oni sou takový mluvný...", řekla s neustávajícím úsměvem jejich maminka.
"No tak to jo", podíval jsem se na toho menšího z nich, "tak když za zdravíčko, tak to já si teda zapálim.", nechal jsem se přesvědčit, oba bráchové lehce nadskočili a dívali se na mě stejně, jako se dívá Stella, když mě chce v kuchyni odvést k dóze s piškotama.
Vstal jsem z lavice a šel s nima k Marušce a plácal se přitom po kapsách na kalhotách, abych našel zapalovač. Bez úspěchu.
"Sirky máme. Máte pět korun?", zeptal se ten starší, co ještě před víc jak půlhodinou sfoukával svíčky, aby si lidi mohli zaplatit a zapálit tu svojí.
"To se plati?", zeptal jsem se naschvál až lehce teatrálně, aby ty kluci měli radost z toho, jak mě dostali.
"Jasně. Pět korun za zapálení. Kolik svíček budete chtít?", duchovno se změnilo v kšeft.
Začal jsem se zase plácat po kapsách a hledat drobný, ale vzápětí jsem si vzpomněl, že mám peníze v šortkách, ve kterých jsem do kostela jít nemoh... tak mi to bylo doporučeno.
Zamával jsem na Josefa, kterej v tu chvíli fotil nohy Ježíše na kříži na druhém konci kostela. Mnutím prstů jsem naznačil, že potřebuju peníze. Málo platný, i v chrámu duchovní útěchy občas nastanou chvíle, kdy rozhoduje nikoliv víra, ale obyčejný prachy.
Za chvíli jsem v ruce držel kovovou padesátikorunu.
"Tak", začal jsem, "mám padesát korun. Jedno zapálení svíčky stojí 5 korun. Kolik svíček teda můžu zapálit?", začal jsem bejt modlitbičkově nenažranej.
Kluci se na sebe dívali, začali se červenat a nonverbálně si mezi sebou určitě říkali: Co je to za vola? Z čeho nás tu zkouší?. Ale nahlas nic neřekli a předstírali, že počítaj.
Vždycky jsem nesnášel, když mě jako malýho kluka dospělí z čehokoliv testovali a téměř sadisticky jsem si tuhle chvíli najednou vychutnával i já... Asi evoluce, nebo co.
"Tak třeba čtyři", řekl ten mladší a rychle mi podával krabičku sirek, kterou výrazně chrastil v ruce.
"Čtyři svíčky za padesát?", zahrál jsem překvapenýho tak dobře, že by mi tu etudu záviděl i samotný mistr Hrušínský. Ten nejstarší, pochopitelně.
Chlapeček zčervenal, protože poznal, že jsem ho odhalil. Jeho starší bratr, sígr sfoukávač, ale neváhal ani vteřinu a celou tu dlouhou debatu zakončil prostym sdělenim. "Dyť jde o zdraví..." a natáh ke mně dlaň a já mu na ní bez zbytečnejch keců položil kovovou padesátikorunovou modlitbičku...
"Tak...můžete zapalovat", řek, dal mi sirku a s padesátikorunou pevně sevřenou v dlani vyběh ven z kostela přímo do červnovýho podvečera rozsvícenýho teplym sluncem.
Když začnete zabydlovat místo, ve kterém plánujete zestárnou a možná i umřít, zjistíte kde je pošta, řezník, truhlář, kostel a hřbitov... a kolik stojí jedna modlitbička za zdraví.
