Když vám na krku nevisí medaile, ale neoprávěná vina, pokoření a často i vztek a zoufalství, je možné, že jste se stali tím, kdo prohrál v nejstarším sportovní disciplíně na světě: v chůzi dítěte za naštvanym rodičem.
Venku bylo šedo a já šel s hlavou plnou nudlí do lékárny pro jakýkoliv zastavovač horečky a škrábání v krku.
Pár kroků přede mnou jde po chodníků se sklopenou hlavou malá holka. No, vlastně už velká, protože puberťačce nemůžete říct, že je malou holkou. Na zádech batoh, na hlavě čepici a pod ní dlouhý blond vlasy.
Pár kroků před ní a zády k ní vykračuje rázně maminka.
Pohazuje hlavou a nervózně kolem sebe komíhá rukama. Její krok je rázný a podpatky jejích kozaček vyťukávají do dlažby chodníku zvuky morseovky, kterou neovládám. O jemné sdělení ale určitě nejde. Zvuky jsou ostré, rychle na sebe navazující, konfliktní.
"Ty se modli. Ty se modli!", slyším jen slova puštěná z její pusy dozadu za svá ramena směrem k holce, která poklusává za ní.
"Ale, mami...", snaží se dlouhovláska o komunikaci, která je ale zastavena jedním jediným a hodně vostře vysloveným "Mlč a modli se!"
Kolikrát jsem takhle jako dítě poklusával za mámou já sám..., uvědomím si a hnusně šedivej den se v mý hlavě začne lehce rozsvěcet.
Ne vždycky mi bylo jasný, proč se z některé procházky staly závody v chůzi s předem jasným vítězem.
Peleton účastníků takového závodu se většinou skládá pouze ze dvou závodníků.
A na kategorie mladší/starší žáci, dorostenci, junioři a senioři se tady vůbec nebere zřetel. O rozdělení podle pohlaví ani nemluvě. Tohoto typu závodu se účastní všichni. Bez rozdílu.
Start podobného závodu zahájí pokaždé nějaký, na mladším účastníkovi soutěže(!) zjištěný nedostatek: zapomene se na něco do školy, koš není ani třetí den po uzpozornění vynešený, dojde k odhalení lži. To a spoustu dalšího může být výstřelem na startu pomyslného závodu v chůzi. V závodu, ve kterém jsou ti mladší už na jeho začátku odsouzeni k prohře.
Diváci v okolí trasy navíc často fandí leaderům závodu. Ti, co zůstávají na chvostě peletonu, sklízejí pokaždé spíš než hecování jen letmý útrpný pohled. Žádnej obdiv! Žádný fandění.
Kdo by taky fandil někomu, na koho je závodníkem na špici v různých intervalech pořváváno: "Mlč!", "To snad neni možný!!!", "Mám tě už fakt plný zuby.", "Tohle až řeknu tátovi.", "Hlavně nic neřikej!", "Jak si to představuješ?" a podobně.
Vědí ale lídři takto "nečestných", atletických, na chodnících měst odstartovaných závodů, s jakou se potážou, když jim jejich "nesoupeři" (stejně nevyhrajou!) koukají v průběhu chůze do zad?
"Ježiš ta je trapná!!!!", "Krávo!", "Ten je blbej!", "Proč mi dělá na ulici takovou vostudu?", "Uteču z domova!". "Vono jí snad přeskočilo.", "Magor. Matka je magor.", a tak dále.
Nevyřčené pojmenování vedoucího v závodu doprovází zkrabacené obočí, ruce hluboko zaražené do kapes, nafouklé tváře a často vzteklé kopání špičkou bot do chodníku při každém novém kroku.
"A zvedej nohy!", bývá POKAŽDÉ takové kopání komentováno tím, kdo v závodu vede.
Akceptovaným a nikým nekontrolovaným dopingem v podobných soutěžích je vždycky a pouze určitá morální převaha dospělejšího závodníka. Obava až strach těch mladších v závodu pokořit favorita se nebere v potaz. (I když fyzicky na výhru ti mladší leckdy mají!)
Po "doběhnutí" závodu se jeho účastníci NIKDY nepotkají ve společné šatně. A o výměně dresů nemůže být ani řeč...
"Zalez a nelez mi na oči", zazní pokaždé v cíli od vítěze směrem k poraženému. Kam se ztrácí smysl pro fair play a nadhled vítězů?
Vítěz naopak předpokládá, že tato věta uvrhne toho, kdo prohrál do ještě větší deprese.
Kdepak!
V místnosti za zavřenejma dveřma dochází k opadnutí stresu a k volnému průchodu emocí, které už není nutné dusit, ale naopak je možné jim dát prostor.
Potichu, ale ne šeptem zaznívají za zavřenými dveřmi "šaten" nevítězů hlášky typu: "Konečně zmizela.", "To není moje máma.", "Příště nikam nejdu.", "Ať si to zařídí sama, když je tak chytrá!" a tak dále.
Přestože jde o nefér závody, jsem si jistej, že jsou na světě mezi lidma dýl než celý slavný olympijský hry.
Jasnej lídr má navrch morálně a mladšímu v týmu brání ve výhře jedině respekt - nikoliv jeho fyzické možnosti.
Nespravedlnost největší s jistě tisíciletou tradicí! (I Ježíšek určitě někdy naštval tátu s mámou tak, že musel klusat po prašné cestě poníženě za jejich postavami.)
Tyhle závody mají prostě vždy jasného vítěze.
Až když ten, kdo kdysi prohrával, dospěje, teprve pak se role obracejí.
Z pokořených se stávají lídři v závodu, který ten mladší nemůže nikdy vyhrát.
"Ty se modli. Ty se fakt modli.", je další hláškou, kterou můžete v ulicích při tomto soutěžení uslyšet.
Vzpomeňte na svoji účast v této chůzi z doby, kdy jste byli malí a podpořte úsměvem ty, kteří se díky věku ocitnou na chvostu peletonu. Jejich nohy musej bejt už kvůli tradici pomalejší...
