Narazit někde na dva mluvný chlapy je obtížnější, než potkat v Bohnicích na procházce Marii Terezii...
Ten chlápek si vedle mě v metru, vyjíždějícím ze stanice Veleslavín, sednul jednim zadkem na dvě sedačky. Tak tlustej nebyl, klidně by se vešel na jedno sedadlo, ale asi to tak má rád - napadlo mě.
Mohlo mu bejt asi tak jako mojí mámě a vyfešákovanej byl, jako by jel na svatbu nebo pohřeb.
Hned, jak se vlak rozjel, vytáhnul z kapsy mobil, vymačkal v něm nějaký číslo, chvíli čekal a pak nahlas tak, že ho museli slyšet i lidi čekající na metro ve stanici Flóra, zahlaholil: "Mirečku, už jsi tam? Jo? Tak já jsem v předposledním vagonu a držim ti tu místo."
Důvodem posezu na dvou místech byl tedy Mireček. Tajemství rozklíčováno.
Při příjezdu do stanice Bořislavka se můj dvojsedadlový soused rozhlížel kolem sebe jako surikata na stráži. Dveře do vagónu se otevřely a mezi ostatnimi do něj nastoupil další chlapík podobnej tomu mýmu, sousedskýmu. "Mirečku, tady...", zavával na něj ten vedle mě, poplácal dlaní uvolněnou sedačku, kterou ještě před chvíli okupovala levá část jeho zadku a Mireček dosed. Oba pány jsem měl po pravé ruce a Mirečka hned vedle mého místa.
Moje uši se proměnily v sonary. Je to takovej až instiktivní stav, kdy ucejtim "příběh" a podřídím mu snad i frekvenci toku krve v mojem těle.
"Cos říkal tý Koukalový, to bylo co?" zahlaholil opět nahlas Nemireček a Mireček uznale pokýval hlavou a rozepnul knoflíky na kabátu.
"Úplná Bělíková.", odpověděl Mireček s běžnou intenzitou lidského hlasu.
"Co???", zařval Nemireček tak, že vzbudil pozornost několika našich spolucestujících a naklonil k Nemirečkovi hlavu.
"No, že je to celá Bělíková, ta ze Svazarmu. Nepamatuješ si na ní?", řekl Mireček tak, aby mu jeho kamarád dobře rozuměl.
Metro si to šinulo do stanice Dejvická.
"Ty si byl ve Svazarmu?", zařval na celej vagón Nemireček a porichtoval svoje sezení tak, aby měl uši blíž sousedovi vedle.
V tu chvíli jsem si všimnul naslouchátka zašpuntovaného v jeho pravém uchu. Aha...
"Péťo (jméno odhaleno!), dyť jsme tam chodili spolu. Na střelnici. A Bělíková měla tehdy stejnou figuru, jako teď ta Koukalka. A střílela stejně dobře. Fakt si jí nepamatuješ? Markétka přece...", upřesnil Mireček Bělíkovou ze Svazarmu.
Péťa se usmál a opět docela nahlas řekl: "Jo Svazarmu. To jo. Já si to splet s milicema. Tak to jo. A jasně, Markétka, to byl kus! Kde je jí dneska asi konec, co?"
"Umřela.", řekl Péťa až laxně a metro zastavilo na Dejvický. Pár lidí z vagónu zmizelo a hodně jich přistoupilo. Vlak se zase rozjel.
"Jako ta moje,", řekl hlasitě nachluchlý Péťa, "jedu za ní na Olšana.", dodal.
"Tak to máš dobrý.", poznamenal stejně nezúčastněně Mireček, "aspoň můžeš na tu Koukalku koukat a nikdo tě neruší. Já se na ní dívám nejradši sám v obejváku."
"Málo platný, viď?", křičel na všechny strany Péťa s naslouchátkem v uchu, "i když máme Andromédu za sebou, pořád jsme bejci, co?"
"Jakou Andromédu?", zeptal se Péťi Mireček a já nastražil uši jako fenek, páč jsem to chtěl taky vědět.
"No jakou..., ženský maj menopauzu a my- chlapi - máme přece tu Andromédu, ne?".
Odpověď mě rozesmála tak, že jsem v sobě smíchy přímo bublal, ale navenek jsem se tvářil, že neposlouchám - že mě víc než Péťova Andromeda zajímá informační tabule o trasách pražského metra.
"Jo takhle.", s pochopením pokýval Mireček hlavou a vlak vjel na Hradčanskou.
"A taky musim nabrat z lékárny prášky na tlak a ředění krve", řval Péťa na celý vagón, "a pak dojdu za Drahuší, trochu jí poklidim hrob a dám si oběd a pojedu domu.", vyzradil nám všem jeho dnešní plán.
"Já jedu ke Kosinovi pro taliány. Řekli jsme si s Hankou, že si dneska dáme do nosu a Kosina je má nejlepší z celý Prahy. Uděláme si k nim brambory a zelí a budem se mít.", prozradil denní plán zase Mireček. "Nechceš se zastavit cestou z hrobu? Koupil bych jeden navíc.", ponouknul kamaráda Péťu...
Vlak se rozjel dolů kopcem do stanice Malostranská.
"Já už ty šlejšky v taliánovi nerozkoušu a jak je polknu, tak mi to v břiše štosuje a celej den pak stojí za prd.", odmítl nepřímo Péťa Mirečkovo pozvání na oběd, kdy se budou podávat taliáni a vařený brambory. "...to kdyby byla třeba kačenka...", zasnil se Péťa.
"Kačenka v pondělí? Co bude příště za stanici?", položil dvě otázky najednou Mireček Péťovi.
"Malostranská, ještě máš čas.", upřesnil naši pozici Péťa.
Vlak vjel do stanice metra se zeleným pruhem.
"Po kačence mám průjem."
BUM! Mireček mě touto informací totálně rozbil ve chvíli, kdy se vlak rozjel do jeho cílové stanice.
"No jo,", řekl opět pro všechny kolem nepřeslechnutelně Péťa, "kousat nemůžeme, dole už to taky není žádná sláva a po mastnym furt běháme, co?", gradoval osobní zkušenosti dnešních cirka sedmdesátníků nachluchlý Péťa. "Eště, že je Drahuš mrtvá.", zazdil všechna dosud vyřčená podobenství života českých seniorů.
"Jak Drahuš souvisí s průjmem, prosim tě?", chtěl Mireček vědět stejně jako já a pomalu se chystal z k vystupování z vagónu.
"S průjmeme ne,", hulákal Péťa co to šlo. "Ale když ještě žila, tak už sem blbě slyšel a často sem neslyšel, co mi řiká a myslela, že jí neposlouchám naschvál. A taky mi pořád ztišovala televizi a já často vůbec nevěděl, o co ve filmu jde. Teď mám klid, jednou tejdně jí opucuju náhrobek, řeknu co se stalo a doma neni nikdo naštvanej a slyšim televizi."
V tu chvíli už stál Mireček nad náma oběma a plácal konejšivě po ramenou sedícího Péťu.
"Tak jí pozdravuj a ahoj.", řekl ještě a začal se mezi lidma prodírat ke dveřím vagónu.
A my jsme s Péťou pokračovali dál. Seděli jsme kousek od sebe a vagón zmlknul.
Lidi v něm jen tak posedávali nebo stáli, mlčeli, nebo si povídali se svejma mobilama. A začala nuda.
Na Můstku jsem vystoupil, ale hluchý Péťa pokračoval dál, až na Olšana, kde Drahuš u hrobu nahlas vyprávěl, jaká je Koukalová krásná ženská a jak potkal Mirečka, kterej má po kačence průjem...
