"... a to už sem ti řikala, jak jsem byla na srazu třídy po víc jak pětapadesáti letech? Ne? A máš čas?"
Abiturientský srazy maj svoje kouzlo.
Jednak ve skupině lidí nenajdete nikoho výrazně mladšího a starší bejvaj jen profesoři a profesorky, kteří se odhodlají na sraz se svými bývalými žáky dorazit. Věková diskriminace tedy nulová. A pak mají všichni ve skupině jedno téma - "a pamatuješ na .....?" A všichni pijou a jedí a ukazujou fotky nebo videa.
Bejvá to takovej lehce nihilistickej večer, protože fotky ukazujou účastníky mejdanu o dost mladší a sem tam může dojít i k propuknutí vášní při vzpomínce na školní lásky. Jen někdejší láskyplnou naléhavost vystřídá úsměv křehký jako síť pavučiny.
"Takže ses vyštramandila, do kabelky hodila pár fotek, vyfasovala něco merglí na dvojku bílýho a vyrazila za dětstvím, jo?", moje uši se třásly zvědavostí a zimou zároveň. Mrzlo, i když svítilo slunce a Stella se probíhala jako magor po zamrzlym rybníku.
"Hochu....", začala opatrně vyprávění Zorina."Moc se nás už nesešlo. To víš, padesát pět let nevojebeš."
"Dorazili s holema?", zajímalo mě, protože od podobnýho srazu nejsem zas tak daleko a člověk by měl mít nějaký informace k akcim podobnýho typu.
"Jenom Petr. Toho přivedla ta jeho, protože to venku klouže, posadila ho ke stolu a zase zmizela."
Stella krasobruslila na zamrzlym rybníku a máma pokračovala.
"Samý dědkové a báby, včetně mě! Kluci se drželi - při příchodu zatahovali břicha, co to šlo a ty mazanější se ve stoje lehce zakláněli a tím se snažili v přítomných samičkách vyvolat dojem, že maj i v jejich věku břicha jako Švancingr."
"Kdo?", zeptal jsem se, protože jsem o nějakym Švancingrovi neměl ani tucha.
"No ten kulturista z Rakouska, co se přestěhoval do Ameriky a hrál v těch blbejch filmech o střílečkách.", byla máma konkrétnější.
"Schwarzeneger, myslíš. Arnold.", upřesnil jsem.
"No, ten. Ale jak si kluci sedli ke stolu, bylo po parádě. V sedě břicho nezatáhneš, ani kdyby ses podělal. O tom něco vim."
"No bóže, tak maj bříška no. Holky je neměly?", bránil jsem mužský pohlaví záludnou otázkou.
"Ale to víš, že jo. Ženský se ale při setkání nezakláněj, ani nezatahujou. Ženský maj rozum.", vysvětlila mi Zorina rozdíl mezi chlapama a ženskejma, když se sejdou po víc jak padesáti letech.
"A učitelé dorazili?", ptal jsem se dál.
"V lednu?", vyrazila z máminy pusy jednoduchá, ale záludná otázka. "Kdyby jsme měli setkání po Velikonocích, tak snad. Ale v lednu, kdy jsme se srazili, se z mrtvých vstání nekonalo, chlapče. Učitelé nedorazili."
"No tak dál.", nechtěl jsem mámu rušit ve vyprávění.
"No a tak jsme se sesedli kolem stolů, pingl nám přines lahve s vínem a klukům pivo, který cicmali víc jak hodinu a pořád odcházeli, teda - spíš se odšourávali na záchod. To víš, prostata!", řekla moudře a já se usmál a hodil Stelle další klacek na led rybníku.
"A co holky?", nípnul jsem si do dam, které prostatou trpět prostě nemohly.
"Marie nemá zuby, protože jí je akorát dělaj. Helena zuby měla, ale přilepovací a furt jí lítaly v hubě, takže jsem jí prd rozuměla a Libuše, jak blbě slyší, jí nerozuměla vůbec nic a já pro ní musela všechno opakovat. Věra, taková to byla tenkrát kočka!, má sice pořád svoje zuby, ale zase je čerstvě po kyčlích, tak furt hekala, že jí to bolí."
"No to je teda partička!", smál jsem se nahlas, protože jsem za vyprávěním mámy viděl živý obrazy ženskejch kolem sedmdesátky sedících kolem stolu a vzpomínajících na doby, kdy měly zuby, dobře slyšely a jejich klouby v těle pracovaly stejně, jako klouby v těle Maty Hari.
"A co jste si dali k večeři?", zjišťoval jsem dál.
"Chlapi se nežinýrovali a z holek jsme jedli jen já s Věrou. Ostatní prej už nic nerozžvejkaj a tak chlastali. Ale ani to nebyla žádná sláva. Venku ledovka a na taxiky důchodci prostě nemaj."
"No to musel mít pingl radost - takovej kšeft!", poznamenal jsem.
"Dala jsem si játra na grilu, hranolky a tatarku. A když mi to přinesli, tak se mě Libuše zeptala, jestli z toho nebudu mít žáhu, že vona by měla. Tak jsem jí řekla, že žáhu mít možná budu, ale že si dám, protože nevim, jestli se dalšího srazu dožiju - když jsem tak kolem sebe pozorovala ten přirozenej úbytek..."
"A fotky byly?", jel jsem po struktuře všech abiturientských srazů.
"No jéje. Viděla jsem sebe samou s mašlí v culíkách s vokopanejma botama, jak stojim před školou hned vedle Marie a Věry. Normálně jsem měla slzy ve vočích, ti povim.", rozněžněla se máma tak, jak jsem jí dlouho nezažil.
"A co děti, vnoučata a pravnoučata? Chlubili spolužáci jejich fotkama?", zjišťoval jsem.
"Hochu..., byly i pravnoučata! Ale nejlíp to pořešila Milada, když z obálky vytáhla fotku z pohřbu jejího Milana. Že prej s sebou nechtěla tahat moc fotek a na tý z krematoria je celá její rodina - děti, vnoučata, snachy a zeťáci a v rakvi i Milan. Ten teda nebyl vidět, páč ležel v tý truhle."
To jsme se už do telefonu smáli já i máma, protože ona měla tenhle příběh za sebou a mně ho s velkou radostí naservírovala právě teď.
"A jak to celý dopadlo?", ptal jsem se dál a čekal nějaký extra vyvrcholení.
"No jak...", začala máma, "Petra si asi po dvou hodinách zase přišla vyzvednout ta jeho a já si řekla pinglovy o špunt. Ten jsem zarazila do lahve se zbytkem vína, co jsem koupila, flašku jsem vrzla do kabelky a Libuše mě doprovodila na autobus. Jedna jsme na těch klouzačkách podpírala druhou a jak jsme byly lehce cinklý, tak jsme se zase cejtily, jako když jsme jako malý holky šly tehdá ze školy domu.", dostala se máma zase do něžný nálady vyprávění.
"A když mi dala před autobusem pusu, tak řekla: Příště už nejdu. A já, jak sem byla po víně kurážná sem jí na to řekla, že to už možná ani nebude možný. Že se potkáme spíš někde jinde."
"Někde jinde? To jako myslíš posmrtně?", pátral jsem.
"Přesně tak. A tam už bude jedno, jestli máš hole nebo nemáš zuby. A ani kyčle tě nebudou bolet. A než jsem dojela domu, tak jsem ten zbytek vína vypila přímo z flašky. Seděla jsem sama až vzadu v autobusu a byla tma, takže mě nikdo neviděl. Domu sem přijela fakt dost vožralá. Ale doklouzala jsem bez pádu a Jirka mi řek: "No to teda muselo bejt!" a šel spát.
"A co ty?", zeptal jsem se.
"Já si zalezla do obejváku a vrátila jsem do krabice ty fotky, co jsem s sebou vezla. Bůh ví, hochu, jestli je někdy při podobný příležitosti ještě vytáhnu."
Jestli se dožiju podobnýho mejdanu, budu se asi chovat jako máma. Dám si grilovaný játra s tatarkou a hranolkama a láhev se zbytkem alkoholu dorazim cestou domu. Pokud mi bude přáno...
