Mezi dvě laskonky plátek tlačenky ... a na hrob petržel

U mostku za naší vsí postává hlídka. Díky mlze husté jako zkyslé mléko jsou policajti vidět jen díky reflexním bezpečnostním vestám...

Mlha je echt hustá a Stella echt hluchá.

A tak je venčení v současných dnech spíše bojovkou. Ani se nenaděju a Stella v mlze úplně zmizí. Volat na ni nemá smysl a tak začínám proklusávat mlhou a mhouřit oči do míst, který by mohly Stellu interesovat.

"... já to už napsala do závěti," zaslechnu najednou ženský hlas, ale tělo nevidím, "žádný kytky a věnečky. Normálně vysázet jednou za dva roky petržel, ať je to místo aspoň trochu k užitku." zní stále z mlhy hlas, ke kterýmu se záhy přidá hlas další.

"Takže ne hrob, ale normální záhon, Liduško, že jo?", zazní z hustý mlhy hlas druhej.

Stellu nevidím, ale neřeším. Auta tudy nejezděj a záhon místo hrobu zní zajímavě.

"Přesně tak, Helenko," odpoví mlha mlze, "kdyby byly místo hrobů záhony, lidi by na hřbitovy chodili častějc."

Mlha Helenka lehounce dodává: "A nech si tam dát ceduličku "bio k odběru", pak ten pažit čapne trend a budeš postupně pěkně protrhávaná. Hele, Stella!", doplní Mlha Helenka své úvahy o petrželovém koberci na hrobu Lidušky.

Tak... Stellu bysme měli, teď ještě ty dvě mlžný víly - pomyslím si a rukama prohrnu mlhu směrem k hlasům.

"A tady je Marek.", slyším najednou a před mýma očima se z hustoty vynořují Helenka i Liduška i Stella.

"Brej den, dámy.", pozdravím, jak se na vesnici sluší a předpokládá.

Helenka se rozesměje a její smích ředí mlhu kolem nás. "Vy jste slyšel, co si povídáme, co?"

"Slyšel a máte to teda pěkně porichtovaný, vám povim." a směju se taky mlze navzdory. "Ale nevim, co si necháte na hrob vysázet vy, Helenko?

Helenka se opře o hůlku se špuntem na jejím konci a řekne: "Šantu kočičí."

"No jo, kočičí máma," chytne se debaty Liduška.

"Voni se v tom rády válej," pokračuje Helenka, "prej se zfetujou a pak se jen tak povalujou. A mít na hrobě válející se kočky, tomu říkám ráj.", zasní se Helenka a špuntem na holi maluje cosi do asfaltky, na které postáváme.

"A mojí petržel si lidi zas budou moct nasypat do polívky.", podotkne poeticky Liduška a já si v tu chvíli představuju lístky náhrobní petržele v nedělním bujónu.

Stella přičapne a vyčůrá se.

"A ty si dáš na hrob co?", zeptá se pak Liduška celkem nepoeticky.

Chvilku přemýšlím. Čím ty dva plánovaný hroby trumfnout?

"No taaak...," hecuje mě Helenka.

"No tak jooooooo," dávám oběma naději. "Když to jen trochu půjde, nechám tam vysadit kytky marihuany a na náhrobní kámen zařídím ještě před tím, než se na tu cestu vydám, z keramiky dva dílky laskonek a mezi ně plátek tlačenky."

"No fuj," skoro vykřine Helenka. "Laskonky s tlačenkou?"

Stella je už nervózni a richtuje se k odchodu domu.

"Asi jste, Helenko, nikdy nezažila hůlohlad, co?", mrknu na ni.

Stella odchází do mlhy sama...

"No, nezažila,", odpoví Helenka, "... ale co nejni, může bejt."

Stella opět zmizela a tak se musím rozloučit.

"Tak já jdu, dámy a těším se, až se jednou budeme válet pěkně podle sebe v Číčovících."

Liduška mě ještě v rychlosti chytne za rukáv a řekne: "Konečně hřbitov, kam budou lidi chodit fakt rádi! Ke mně pro petržel, k Helence pro zfetovaný kočky a k tobě pro tlačenku, nebo laskonky. Tak čau.", pustí můj rukáv a já jen po pár krocích do mlhy ztratím z dohledu dvě dámy, vedle kterých se budu jednou povalovat.