Roční koloběh před několika dny opět proměnil jaro v léto, což s sebou přineslo třešně chrupky, rozkvetlé růže v zahradách, štěbotání ptáčků za ranního rozbřesku, večerní koupání v rybníku za návsí, vůni prázdnin a smradlavý lidi.
Už dávno jsem zjistil, že je opravdu jednodušší a hlavně rychlejší přejet Prahu metrem a tramvajemi. Síť MHD je u nás velice dobrá a fungující. Tramvaje, autobusy i metro jezdí v pravidelných intervalech, jsou ve většině čisté a jízdné je adekvátní - při porovnání jeho ceny s úsporou času a pohonných hmot.
Nejraději mám metro, ale vyhnout se tramvajím a busům prostě není možné. Stejně jako včera. Stál jsem na refýži na Karláku a čekal na tramvaj, která mě doručí k vodárně v Podolí. Ranní zprávy o počasí na ČT24 nelhaly. Teploty se kolem poledne opravdu vyšplhaly k 28°C. Léto jak má být. Příjemný větřík přivál z parku naproti refíže takovu tu krásnou vůni ráno posekané trávy. Znáte to...
Přijela tramvaj. Protože bylo poledne, čekalo nás na ni na zastávce více a více lidí posedávalo a postávalo i v přijíždějících vozech. Vyrovnali jsme se, my stojící a čekající venku, poslušně kolem dveří vozu a nechali vystoupit ty, kteří zde jízdu končili.
Pak jsem vlezl do vozu i já a protože po operaci kotníku ještě ne zrovna skáču jako srnka, sedl jsem si na "trojku" - seskupeni třech sedadel. Naproti mně seděla korpulentnější maminka s dcerkou. Maminka telefonovala. A smrděla. Potem. Strašně. Mocně. Hromadná doprava se díky ní měnila v hromadnou popravu.
Tramvaj se rozjela. Lehce jsem se nadzvedl a otevřel posuvné okénko nad námi. Maminka se na chvili omluvila do telefonu, který dala lehce stranou a řekla mi: "Zavřete to okno, holka ma rýmu" a bez čekání na moji reakci pokračovala ve svém telefonickém hovoru.
Nereagoval jsem.
"Počkej chvíli" řekla po pár vteřinách opět do mobilu. "Vy jste mi nerozuměl? Zavřete to okno, mám nemocnou holku" zopakovala s dikcí učitelky, která nachytala malýho kluka jak se dloube v nose.
Smrad z jejího podpaží - a já nevím z čeho ještě - by se i přes otevřené okénko dal krájet.
"Promiňte, nezavřu, je tu horko a ne zrovna příjemný vzduch" odpověděl jsem a usmál se na malou holčičku, která ani nesmrkala, ani neměla nateklé oči, jen tam tak seděla a mlčela, protože máma celou dobu telefonovala.
"Hele, ja budu končit, jsem v tramvaji a nějakej pitomec tady větrá a Julinka je nemocná, jak víš" oznámila do mobilu, típla ho a strčila do kabelka. Zvedla se a okno sama zatáhla. Propocené fleky na tričku v podpaží a kolem falců jejího břicha prozrazovaly "odkud vítr vane"... Okno sama zavřela a dosedla zpět na sedadlo. Budu slušnej a jako ženský jí prostě neřeknu, že ten smrad se nedá vydržet, řekl jsem si sám pro sebe a modlil se, abychom k vodárně dojeli pokud možno bez červené na semaforech na nábřeží, nebo aby tahle "voňavka" vystoupila na následující zastávce.
Nad námi stojící žena okno ale ihned, beze slova a jakékoliv grimasy v obličeji opět otevřela.
Ženské oči se setkaly. Teď to začne, pomyslel jsem si nejen já, ale všichni naši spolucestující, kteří už dusnou a hlavně smradlavou náladu ve voze zaznamenali.
"Nechte to okénko otevřené, protože jako ženská vám říkám, že smrdíte tak strašně, že cestovat s vámi by mělo být trestem pro lidi, kteří spáchají nějaký zločin" oznámila upocené dámě ona dáma stojící.
A byl klid. Smradlavka se stáhla a na Výtoni vystoupila. Já vystupoval stanici po ní. Při stání u dveří před příjezdem do mé stanice jsem si všiml plakátu ve voze. "Rokfor people" (Rock for people) - stálo na něm. V případě letního smradu v tramvaji to byl plakát na místě...
