Často, především ale v napětí a často i v návalu vzteku, nahlížíme na situace někdy až příliš prvoplánově. Je to normální. Ale Zorinu stran noční bojovky pánů P a F zajímalo i něco víc, než nějaké porušování nařízení...
O všem - co se dnes v noci na kopci u Vyšehradu událo - už víte. Noviny, rozhlas i televize o nočních techtlích dvou českých politických šamanů chrlí jednu zprávu za druhou.
A tak si tak člověk potichu v křesle s notebookem na stehnech kysele lahodí, protože se vývoj politické kultury v Česku v roce 2020 odvíjí, bohužel!, podle jeho předpokladů.
Není to dobrý!
Takže si mimořádně osladím ranní kafe a Stelle hodím do pelechu pár ranních pamlsků.
Na stolku vedle mě se rozbliká mobil. Zorina...
"Notosoutroubovéco?", rozvibrují slova membránu mého ucha.
"Ahoj maminko", začnu vláčně, "jak ses vyspala a jaký máš ráno?", skoro šveholím ranním barytonem.
"Venku chčije a je mlha, že nevidim na střechy protějších baráků..., myslela jsem si, že mám ještě dva rohlíky k snídani, a nemám ani chleba..., čísla stoupaj a docházej mi kapsle do pračky. Tak budeme asi chvíli smrdět, no...", vychrlila z hlavy Zorina popis jejího dnešního rána.
Poznal jsem, že pro poezii rozhodně v tomto ránu místo není.
"... ale co to moje ráno...? Spíš co ty dva dědci v noci někde po tmě zavřený v zavřený hospodě? To už víš, ne?"
Stella se v pelechu v leže slastně protáhne, zvedne hlavu, chvíli se dívá směrem ke mně a pak pomalu, jako když k zemi padá v létě těžký vzduch, hlavu uloží na polštář a zavře oči.
Poezie přežije všechno!
"...no, pohnojili si to u lidí oba. Jo, vim o tom, Zorinko."
Na druhý straně telefonu ticho.
"Mami?", mluvím do mobilu dost hlasitě a pořád ticho.
"Sem byla nalejt vodu do konvice, páč sem si řikala, že k tomu budeš mít proslov, že to stihnu. Cos řikal?", odbyla svoji nepřítomnost krytou nezájmem o můj názor mutr.
"..., no, že to posrali.", zkrátil jsem svoji první úvahu do minimalistického tvaru.
"A nic víc?", udivila se Zorina.
Stella spí. Spokojeně oddychuje. Bříško se jí v jednu chvíli nadme a po malé chvilce zase propadne tak, že je mírně prohnuté. Ideální prostor pro sáňkování...
"A nic víc?", zopakuje máma svoji už jednou podanou otázku.
"Co víc?", snažím se kontrovat.
"...hele, já sem teda vobyčejná seniorka - jak se teď řiká, ale proč se zrovna tyhle dva scházeli v noci, V NOCI!, v zavřený hospodě někde na vopuštěnym kopci nad Prahou? Aby si popovídali o americkejch doktorech, co k nám letěj?"
"Ty si normálně Scullyová, mami.", nevzmohl jsem se v tu chvíli na jinou reakci.
"No to nevim,", odpinkla mě Zorina v zápětí, "tu neznám, tak nemůžu soudit. Ale proč si o doktorech z ameriky ty dva nepopovídali na vládě, nebo ve sněmovně, co?"
A dramatické ticho.
"To že se slezli ve státem zavřený hospodě a neměli přes hubu roušky, to je blbý. Ale lidi by měli přemejšlet i dál... A hele, píská mi konvice.", přešla Zorina opět briskně z tématu do tématu. "Tak já jdu zalejt to kafe a pozdravuj. A přemejšlej.... Pusu."
---
Často, především ale v napětí a často i v návalu vzteku, nahlížíme na situace někdy až příliš prvoplánově. Je to normální. Ale Zorinu stran noční bojovky pánů P a F zajímalo i něco víc, než nějaké porušování nařízení...
