Co kdyby lidi přestali být odborníkama na všechno, co se děje kolem nich a "odbornost" by alespoň na chvíli vyměnili za úplně normální pochopení?
Dospělí Češi se v posledních letech stali specialisty na vaření, na koučování jeden druhého nebo se dokonce prezentují jako fundovaní politologové. Vědí, jak se efektivně popasovat s imigrační vlnou a někteří dokonce neváhají doporučit menšinám, jak mají žít a co mají chtít, protože "tak to má bejt, protože tak to vždycky bylo"...
Často jsou jejich prohlášení agresívně silná a neomalená, ale čím neomalenější a populističtější prohlášení, tím intenzívnější je odezva. Jejich výroky jsou ve velké míře pouhým plácnutím do louže, ale i takové "nic" dokáže některým udělat radost. A že to v tom, co komunikují, není ani náznak nějakého řešení? Není. Není, protože pindat a urážet je mnohem snažší, než vymyslet a navrhnout něco funkčního.
"A jak asi bude dítě, vyrůstající v rodině s dvěma chlapama nebo dvěma ženskejma, svejm rodičům říkat? Kterej chlap v páru s chlapem bude máma a která ženská žijící s ženskou bude táta? Chudáci děti!", dočetl jsem se včera v jedné diskuzi pod rozhovorem, jehož tématem bylo - mimo jiné - osvojování dětí osobami stejného pohlaví.
Nemá cenu po miliónté vypisovat, že důležitější, než jak budou děti ve stejnopohlavních rodinách oslovovat rodiče je to, že jim tihle rodiče namažou chleba, zalepěj flastrem odřený kolena, naučí je mýt nádobí a zdravit lidi.
Ale řešení toho, jak budou děti přijaté do rodin dvou tátů a dvou mám oslovovat svoje rodiče, bych měl...
Při odpoledním venčení se ke mně a Stelle přidali ještě dva další psi, dvě další děti a tři ženský.
A při špacírování jsme vařili (jsme na to přece odborníci), hodnotili šance politických stran před dnešními volbami (jsme přece politologové!), posuzovali zdravotní stav stárnoucích psů (umíme i kynologii) a nakonec jsme se dostali i k dětem, který se najednou ocitnou mezi dvěma mužskejma a dvěma ženskejma a nevědí "jak jim říkat"...
Drobně poprchávalo, léto bylo včera v podvečer už v trapu a Lenka se syna Kryštofa zeptala: "Kdybys měl dvě mámy nebo dva táty, jak bys jim říkal?"
Kryštofovi je něco pod deset let. Tak to odhaduju. Neposlouchá, odmlouvá, prej místo psaní škrábe a nečte knížky...
"Ale já mám přece tebe a tátu. Nemám dvě mámy nebo dva táty.", odpověděl logicky.
"Ale kdybys měl, to se některejm dětem může stát, že bude mít dvě mámy nebo dva táty, jak bys jim říkal?", to už jsme všichni z venčící party stáli na místě. Jen psi pořád pobíhali kolem a čuchali v trávě nové příběhy.
"Máta.", řekl jen tak malej kluk, kterej neposlouchá, odmlouvá, škrábe a nečte knížky.
"Máta?", nemohl jsem mlčet.
Kryštof se na mě jen podíval a řek: "MÁma a táTA. Máta!" a pak ze země sebral klacek a mrsknul ho před sebe Stelle pro aport.
Kdyby lidi přestali být odborníkama na všechno, co se děje kolem nich a "odbornost" by alespoň na chvíli změnili za úplně normální pochopení, bylo by na světě zase o trochu líp.
Zdravím všechny "máty" a držim palce!
