Když už si myslíte, že jste viděli a zažili všechno, tak ... ťuk ťuk na dveře a: "Dobrý den. Máte už zmapované mužství?"
Pevnou obuv, buzolu ani energii sbalenou na cesty potřebovat nebudete. Stačí někam "přinést" svojí vagínu nebo pinďoura. A nemusíte je přinést v ruce. Běžným způsobem přinešený "tó" úplně stačí.
Tentokrát jsem zavolal mámě já, protože komu jiným svěřit tak intimní věc, jakou je rozhodování o zmapování vlastního mužství. Tedy mého.
"A nebude to ňákej ten týmbylding?", zeptala se máma, když jsem jí dovyprávěl příběh o tom, jak si lidé jezdí na víkendové semináře nechat mapovat rozkrok. Teda rozkrok...vono to asi nebude zaměřený přesně tak, jak zní název semináře, tedy "Vaginální mapování a mapování mužství - procitnutí k potěšení", ale nazvali to tak a klamat lidi by mělo bejt trestný.
"A dělaj to v rukavicích nebo holou rukou? Co myslíš?", zněla další otázka na kterou nezbylo než fabulovat a domýšlet si. A že tohle my dva s mámou umíme téměř dokonale...
"Já myslim, že tam nesahaj.", začal jsem.
"Jak nesahaj? Dyť to mapujou, jak jsi říkal.", nechtěla od tématu ručního mapování rozkroků ustoupit moje matka.
"Voni na těch kursech uvolňujou stagnující emoce.", poučil jsem ji.
"Stagnující emoce nastartuje pani nebo pan, který neznáš? To je trochu vošajstlich, nemyslíš? Co když se mi nebude líbit? Můžu dát zmapovat vlastní vaginu někomu, komu bych třeba nesvěřila ani napumpování kola?", bádala matka dále v tomto tématu.
"No tak zavřeš voči, asi.", popsal jsem jednu z variant, která mi nepřipadala až tak mimo.
"Voči zavírám večer v posteli, nebo když musim tlačit na záchodě. Ale rozhodně bych je nazavírala při mapování vagíny. Svoje si člověk musí, hochu, hlídat s votevřenejma vočima. Nikdy nevíš...", analyzovala dál matka možný zážitek tohoto druhu. "A myslíš, že se mapuje hromadně v nějaký tělocvičně, nebo sólíčko?"
"Proč tě zajímá tohle?"
"Proč mě zajímá tohle? To se ptáš vážně? Umíš si vůbec představit, že si někde lehneš na žíněnku, stáhneš trenky, roztáhneš nohy a necháš se zmapovat?"
Představa, že ležím nahý na žíněnce v tělocvičně, kolem mě jsou další účastníci semenáře a mezi mými koleny klečí mapér nebo mapérka, byla opravdu jiskřivá.
"No, asi bych se styděl. Máš pravdu.", přiznal jsem.
"Styděl? Za co?", počechrala moje ego máma. Teda - já sem si myslel, že je tak hodná a čechrá mi ego sdělením, že bych se nemusel, nahej v leže na žíněnce obkrouženej účastníky mapování vagín a bimbasů za co stydět. Nahýho mě vídá v létě na zahradě pod sprchou u rybízu a zřejmě tedy ví, o čem mluví.
"No taky si myslim, že to neni tak hrozný. Ale dát v šanc kuličky nějaký cizí mapérce bych si fakt asi nelajznul.", byl jsem ještě pár vteřin namyšleným alfa samečkem.
"Jo takhle...", s ironií v hlase reagovala máma. "Proč máte, vy chlapi, jako celoživotní etalon centimetr, to fakt nechápu. A to jsem štont porozumět třeba ofsajdu nebo spalovacímu motoru.", dodala.
"Protože to je pro nás, hergot, důležitý. Jako pro vás prsa.", kontroval jsem.
"O mapování prsou se nebavíme", poučila mě vzápětí.
"No to máš recht, ale ty jsi před chvílí říkala, že bych se neměl za co stydět.", připomněl jsem.
"Přestaň přemejšlet kuličkama a zapni mozek."
Kuličkama...ještě před pár minutama mi máma zvedla sebevědomí větou, že se nemám za co stydět a najednou "kuličkama"... Krutá. Krutá je moje matka.
"Jde o mapování, jak jsi říkal, nebo nějakou řízenou masturbaci, jak zatim možná tutláš?", položila zřejmě základní otázku k tomuto semináři máma.
"Co já vim. Takhle konkrétně to nepopisujou.", čerpal jsem z článku, který jsem měl před sebou.
"Takže lidi si jedou zmapovat rozkrok a netušej, co se bude dít?", skoro zalapala máma po dechu.
"Píšou", pokračoval jsem, "že mě naučej jednu z nejefektivnější metod, která slouží k rozpouštění v těle uložených bolestí a jizev."
"A kurva...", ulevila si máma. "A já se celoživotně se svejma bolestma a jizvama tahám jako nána. Kdybych věděla, že existuje něco takovýho, už dávno, bylo by všechno blbý rázem vyřešený.", ulevila si objevně.
"No, přesně tak. A to za necelý tři tisíce na osobu.", dodal jsem.
"Cože?", vykřikla máma opět do telefonu, neboť jak jde o peníze, je vždy překvapena.
"No. Kurs stojí 2.700 a máš k tomu skripta, kafe a polívku.", upřesnil jsem obsah toho, co si účastníci kursu při mapování rozkroku užijou navíc.
"Tak to mě napadá jedině prdelačka.", řekla suše máma, "jinou polívku by na mapování pipek a finďousků podávat neměli!"
A pak už jsme si povídali o tom, jak nás oba bolej s přicházejícím podzimem klouby a že se u nás možná zastaví o víkendu, až pojedou s Jirkou z jižních Čech. "Mám spoustu novinek", řekla ještě, "tě zmapuju, jako dlouho už nikdo ne a nebude tě to stát ani kačku...."
