Když na to rodiče "skočej" v únoru, je jistý, že vám tím nadělili znamení štíra a narozeniny nebudete nikdy slavit v létě. A s určitou pravděpodobností je budete slavit na den mrtvých - na Halloween!
"Joha! Budeš si muset dát celej rok pozor, hošíku, máš to letos takový bachratý. Moc nežer."
Hošík se převalil v posteli, díval se do stropu nad ním a mlčel. Od matky totiž očekával různý narozeninový přání k třiapadesátinám, ale varování před "bachratým" rokem rozhodně ne.
"Joha imam.", rozpomněl se hošík na jednu z her z dětství.
S mámou si totiž sem sem tam hráli na lidi z jiný planety, který se dorozumívaj tak, že slova skládaj po zpátku. Jen oni dva věděli, o co jde... "Jak jsi si vzpomněla na tuhle naší dávnou hru?"
Venku svítí slunce, nebe je bledě bleděmodrý a okna venku zaparkovaných aut zabalila jinovatka.
"Mesj ejovt amám, ecřep!", soukala ze sebe máma složitá slova kdysi vytvořeného jazyka.
"Áj mív.", přidal hošík jednoduché sdělení a bál se, že máma bude v tomhle ptydepe jazyku pokračovat.
"Hele, už sem stará a takovej hovor by byl na dlouho a zbytečně drahej. Takže, hošíku, ať jsi spokojenej, jo?"
Hošík se pořád válel v posteli a kolem očí měl stejný hrudky a žmolky ze spánku a snů jako kdysi, kdy byl ještě opravdovým hošíkem a máma s ním mluvila zakódovanou řečí.
K snídani tenkrát dostával kromě chleba s máslem a marmeládou třeba i nějakou knížku, nebo babičkou upletenej svetr, kterej kousal a kolem krku škrábal jakoby byl umotanej z větviček šípku.
"Včera večer jsem rozbalila starou krabici z půdy a hrabala se ve fotkách a říkala jsem si, jak to všechno strašně rychle běží. Ani Váňa na Železníkovi nepádí životem takovym fofrem a Fittipaldi je proti našim životům hotovej hlemejžď."
"Je život s narůstajícím věkem rychlejší?", zeptal se hošík zkušené životní harcovnice.
"Je. Je, protože často nedokážeme zpomalit ani kroky ani myšlenky a zpomalení se nedočkáme ani při žehu, protože i pohřby maj přesně stanovenej počet minut.", odpověděla.
"No to je fajnový. Já mám dneska narozeniny a ty mi nejdřív řekneš, abych tenhle rok moc nežral a pak přidáš něco o pohřbech.", vytlačil ze sebe hošík souhrn přání k narozeninám.
"A co jako? Si myslíš, že jsi nějakej nesmrtelnej Gandalf?"
Kdyby aspoň Legolas - napadlo hošíka.
"Nesmrtelnej ne, ale mluvit o žehu v den, kdy se má slavit narození, mi přijde lehce perverzní. I když mě to u tebe vlastně ani tak nepřekvapuje."
"No a právě proto", nadechla se matka hošíka k dalším úvahám, "ti přeju spokojenost, přece. Už jsi snad dost velkej a celkem vzdělanej, abys pochopil, co to znamená."
"A ty spokojená jsi?", chtěl vědět hošík, sednul si na postel, nohy spustil dolů k podlaze a v zrcadle před sebou zahlíd panáčka, kterýmu zešedly vousy, nedorostly vlasy a na pravym lejtku se začala pod tenkou kůží vlnit žíla tlustá jako rousnice.
"Jak jinak!", zvolala matka tak nahlas, že sebou hnul snad i zvon na věži vesnického kostela.
"Chtěl bych mít tvojí hlavu.", podotknul hošík snivě.
"Mojí hlavu? Víc ne?", zeptala se máma.
"Víc ne, hlava by mi stačila.", přiznal hošík po pravdě.
"No to máš recht, přece by ses po zbytek života netahal s mojí prdelí a prsama. To bych ti fakt, kór dneska, nepřála."
"A jsi teda spokojená?"
"Spokojenost, hošíku, to je jako na talíři naaranžovaná bramborová kaše s ohřátym párkem a osmaženou cibulí. Moh by to bejt řízek jako kolo vod vozu a brambory opečený s bylinkama, ale je párek s kaší, tak nezbejvá, než se do něj pustit. A bejt spokojenej už jen proto, že na talíři taky moh ležet vařenej neosolenej celer."
"Takže párek s kaší je spokojenost?", hošík se pořád nemohl vypořádat s přirovnáním, kterému mu máma sypala do uší lehounce jako zrnka máku.
"Ne. Takhle to neni. Spokojenost je sníst párek a pochutnat si na něm, i když by místo něj moh´ na talíři ležet echtovní řízek. To je spokojenost. Dalajláma by ti to možná vysvětlil líp."
"Máme v určitém věku vyměnit matku za Dalajlámu jen proto, abysme pochopili spokojenost?", napadlo hošíka.
"Vysvětli mi to ty.", požádal znovu hošík paní Moudrou.
"Tak dobře", nadechla se znovu máma. "Jsi zdravej?"
"Myslim, že jo.", přitakal hošík.
"Jsi milovanej?", ptala se máma dál.
"Ano.", řekl hošík s radostí.
"Máš ještě živý a samostaný rodiče?", nešetřila máma hošíka dalšími dotazy.
"I soudný - sem tam.", odvětil hošík.
"Máš doma teplo, teče ti voda a v lednici najdeš něco k jídlu?", pokračovala bez váhání.
"Od včerejška i vyluxováno a umytý okna.", pochlubil se hošík.
"Kadíš pravidelně?", ohromila matka hošíka.
"Dvakrát denně!", oznámil hošík.
"Dvakrát?", znejistěla matka. "Každej den DVAKRÁT?", zdůraznila v tázací větě matka slovo vyjadřující násobek.
"Ano.", hošík se nestydí.
"Tak to jsi fakt spokojenej člověk, jestli to nevíš. Dalajláma by z tebe měl radost! Tak teď už jen tenhle rok tolik nežer, když ho máš tak bachratej."
"Bachratej? Jak bachratej?", zkoumal hošík přirovnání "bachratej rok" k číslům jeho věku.
"No jak...pětka i trojka maj takový pěkně bachratý břicha ve svejch tvarech, rovnejch linek je v těch číslech fakt málo, to ti nedošlo?"
Hošík seděl na posteli s bachratým rokem před sebou a s objasňováním významu slova "spokojenost" ve vlastních uších.
"No nazdar, takže mám bejt spokojenej, ale nežrat. To teda bude rok, ti povim."
Chviličku bylo ticho.
"Jo, hošíku, někdy je třeba se hodně krotit, aby nastala spokojenost. Jakmile ale spokojenost zabouchá na tvoje dveře, bude ti úplně buřt, jestli jíš nebo ne! A proto ti spokojenost přeju ze všeho nejvíc. Když jsi spokojenej, znamená, že jsi zdravej, milovanej a kadíš - v tvym případě - dvakrát denně. Tak hezký narozeniny a až přijedeš, dáme si ten párek s kaší. Joha!"
A telefon zmlknul a hošík se zvednul s postele a šel prvně v bachratym roce na záchod. Mámu za Dalajlámu vyměnit nehodlá. Je spokojenej...
