Máma a kyvadlo

"...hele, smutku teď máme v kapsách kvůli tomu ruskýmu prckovi víc než radostí. A tak ti dneska povím, jak jsem potkala vědmu.", řekla mi dneska po ránu máma. 

"Já ti musim taky něco říct, ale dáma má přednost." skočil jsem mámě do řeči, ale jako dobře vychovanej jsem dal přednost jejímu, už načatému, vyprávění.

"Co se stalo?" zahlodala v Zorině zvědavost s naznačením toho, že mám taky co vyprávět.

"Ale nic, to počká. Poď sem s tou vědmou.", vyhecoval jsem ji.

"No, hele..." nadechla se mutr, "... ženský pozvaly do vesnice vědmu, hochu. Vědmu!", začala být matka tajemná jako obličeje pohanů vykreslených Aloisem Muchou.

"... a že prej, ať se stavim a zeptám se na to, co mě zajímá.", dodala.

"No tak. Šup s tim ven, maminko. Koule? Vyvolávání duchů? Transformace v naběračku?" jely ze mě možnosti dalšího.

"Kyvadlo, chlapečku, kyvadlo. S křišťálem!"

"Máma a kyvadlo!", vylítlo ze mě do smíchu mámy. Smála se v době starostí úplně bezstarostně. Byl jsem za to moc rád.

"Počkej, já se vysmrkám." 

Mámy se prostě často chovaj jinak, než si jejich děti představujou. Já měl za to, že jsem udělal pěknej vtip s kyvadlem, a mutr? ... se vysmrká.

Nosové tremolo - silně kolísavé smrkání není opravdu tím, co si hned po ránu zasloužíte.

"Hotovo. Můžem?", zeptala se po pár vteřinách Zorina.

"Můžem. Poď. Co sis vykejvala?"

"Hele, taková celkem šik paní to byla..." začala Zorina. "Vypadala jako ta herečka, co se jí na krku bimbaly všechny ty amuleti, jak byla znásilněná, víš? a jak byla krásná - ty šedivý vlasy a hlas jak moučkovej cukr. Víš která, já si nemůžu teď zpomenout."

"Nevim.", zalhal jsem, protože jsem chtěl ještě nějaký nápovědy ve stylu mojí mámy.

"No jak neměla ráda chlapy, ale chlapi po ní šíleli. Zpívala u klimpru v tom filmu z divokýho západu. Pěnice Lú přece.", sypala nápovědy Zorina z rukávu, jako když sypete zrnka kávy do zásobníku mašiny na kafe.

"Květuška Fialová!" poddal jsem se a vyhnul louži na cestě, kterou tady jako stopu normálnosti zanechal noční déšť. 

"Jo." vydechla Zorina, "takhle přesně vypadala. No a tak sem si k ní sedla, srovnala si nohy pod křeslo jako anglická královna, upravila jsem si čupřinu a položila ruce na stůl. No a Květuška mě pozdravila, sme si řekli, jak se jmenujema a ona mi začala říkat Hvězdo, si představ."

"No to si teda představuju, Hvězdo." usmál jsem se do pošmournýho rána a čekal na další.

"No tak sem jí nechala, viď? Co já? Vona je vědma, tak asi ví, proč mi řiká Hvězdo."

"Mami, dál, prosímtě, hlavně to kyvadlo mě zajímá."

"No jo, hergot, dyť už to bude.", sekla po mě máma drápkem koťátka.

"Takže jsem tak seděly dvě báby proti sobě a vona vytáhla na špagátku pověšenej kus skla, že prej křišťál - no pěknej byl. No sklo.", začala matka znovu natahovat už tak nataženej příběh.

"Dál, Zorinko, dál.", poprosil jsem.

"No a tak sedíme, koukáme jedna na druhou, sklo tak poletuje nad stolem, jak visí na tom špagátku, co vědma držela v ruce a řiká mi: "Na co se chceš zeptat, Hvězdo?"

Přichází rozhodný okamžik, napadlo mě neodvratně. "A na co ses teda zeptala?", klepal jsem se zvědavostí.

"Hele....", začala máma, "já se jí zeptala... CO BUDE?"

"Co bude?", Lotova žena byla v tu chvíli proti mě hrouda mazlavé hlíny.

"No...., co bude, sem se zeptala. Když je to vědma, tak ví, ne?"

"A Květuška co?"

"No, Květuška se ošívala. Asi čekala nějakou konkrétní otázku o světovym míru, nebo nevěře, smrti a tyhle všechny nezbytnosti. Ale já! Já se zeptala na to, co mě fakt zajímá."

"Sakra oříšek.", poznamenal jsem.

"Ani ti ne. Vona je to pěkně mazaná Květuška. Chvíli seděla, voči jí lítaly cimrou, pak se zhoupla na prdeli dvakrát sem a tam na židli a normálně mi řekla: "No něco se stane, ale dopadne to dobře." Kolik bys jí za to dal?", smála se zase úplně bezstarostně Zorina.

"Já bych jí za to políbil." vykřikl jsem nadšeně. "Protože měla pravdu."

"No to měla, ale to sem se mohla dozvědět ráno i od Pavlíny, když mi přes pult podávala rohlíky."

"Hele, Zorinko," začal jsem, "tohle je zas ten můj příběh. Kterej se stal a dopadlo to dobře. Porazilo mě auto."

Ticho.

"Neboj, stalo se to už minulej tejden a všechno je v pořádku. Venčil jsem v noci Stellu a jak je hluchá, tak se nedá odvolat a na šňůře se nevyvenčí. A pořád si spíš tak pokulhává, než by si zaběhala. No a najednou se rozběhla, já za ní, na kopci nad barákem zvuk auta jedoucího k nám a Stella v běhu a já před to auto skočil, aby jí nepřejelo. Odrazilo mě to, pad jsem na silnici, viděl Stellu jak se zvedá a běží k dveřím domu. Tak jsem se zvednul, s paní řidičkou jsme si vysvětlili a dva dny jsem kulhal, ale už je všechno v pořádku. Hlavně, že se Stelle nic nestalo. Tak."

Pořád ticho.

"Mami?"

"A jak velký to bylo auto?", vyjelo ze sluchátka mobilu.

"Malý, pežot.", odpověděl jsem automaticky a hlavou se mi honil smysl mámou položený první otázky poté, když jí oznámim, že mě porazilo auto.

"No tak tos měl teda kurva štěstí.", oddychla si Zorina, "... žes to auto tim tvym tělem nerozmlátil, na to asi pojištěnej nebudeš, co?" dodala mateřsky.

"Ale mám radost" pokračovala, "byl bys fakt dobrá máma."

Další pecka do mýho oznámení o karambolu s autem.

"Dobrá máma?" stál jsem na místě a koukal do pošmournýho nebe nade mnou.

"Ne dobrá, ale vynikající máma. Prostě si se postaral a čubě se nic nestalo. Tak to myslim. A je ti fakt dobře?", přišla konečně normální otázka.

"Jo, mami, je mi fajn, žádnej strach." odpověděl jsem klidně. "Akorát jsem ti to nevolal hned. Mám to jako ty. Ozvu se, až bude všechno v cajku. Proč zbytečně nervovat."

"Takže Květuška" reagovala Zorina na moje oznámení, "měla recht. Něco se stalo, ale dopadlo to dobře. My ty vědmy nemít, co? Tak pusu. A čus. A omotej si příště kolem krku reflexní proužek, holomku."

---

Mámy se prostě často chovaj jinak, než si jejich děti představujou. A já jsem za to vlastně rád.