Mám čím dál tím větší strach, že nás ty děti jednou zabijou!

Jsou stále při chuti. Nekompromisně si jdou za svým a někdy je těžké se nesmát, nebo je nezřezat na hromadu.

"A můžu si vzít ten puding, babi", nesměle se zeptal kluk, tak pět let, od pohledu sígr, ale zabalenej do "líbiva". Takovej ten hodnej chlapeček, kterej klidne rozšlápne hračku, ne-li káčátko... Takovej ten klučík, co mu všechno prominete. Takovej ten hajzlík, za kterého budete orodovat. Pruhovany tričko, kraťasy, plátěnky, pláštěnka. Trochu poprchávalo, když s babičkou a její kamarádkou nastoupili do vosumnáctky u Národního.

"Ne, Tobiášku, teď ne. Tady se chytni a já zatím Zdeničce povim o kytičkách. Drž se. Za chvíli vystupujeme.", rozhodila babička povely a informace.

"Ani kousek pudingu?", lehce si při otázce stoupal na špičky, ale prosík ani tak nezabral.

Babička musela se Zdeničkou diskutovat kytičky.

"Prej bílý muškáty... A to se prodavačky ptám: slečno, jsou ty muškáty opravdu bílý? Já sem ti tak nahněvaná Zdeničko, že si to ani nemusíš představit.

Tramvaj zastavila na semaforu u Mánesa. Déšt stékal po výkladech, za kterými se před ním schovávaly kresby pana Steigera.

"Voni vědi úplný prd, Libuško. Každej rok jim na to skočim. A co myslíš?", zvídavě, lehce učitelsky na penzi, vykroutila otázku Zdenička. "Jenom červený. Samý červený. Sem tam fialovej, ale bílej muškát ani jeden. Sem ti z toho vždycky taková votrávená."

"Babi, už si můžu vzít?", zopakoval otázku klučík a jezdil rukou po tramvajový tyči nahoru a dolu.

Obě dámy se koukly dolů na chlapce a Zdenička se zeptala: "A na co máš chuť?".

Než cokoliv stačil chlapeček povědět, odpověděla babička Libuška.

"Ale, prosimtě, chce puding, on to vydrží. Viď, že to vydržíš?", mlaskla a mrkla babička na Tobiáška a pohled vrátila Libušce.

"Práce s tim je jak na kostele, tý vody co do toho každý léto naleju a k prdu. Žádnej bílej..."

Tramvaj minula Tančící dům a přeháňka se změnila v letní liják.

"Aspoň líznout, babičko....", zažadonil Tobiáš a rukou pořád v poměrně velký rychlosti zjížděl tyč odshora dolů. Sedal si při tom na bobek.

"Počkej, já povim mamince, jak jsi zlobil", zahartusila babička naoko tak, jak to babičky dělaj a vrátila se k rozhovoru s Libuškou.

"Bílý muškáty jsem viděla v pohraniční naposled někdy v sedmdesátejch letech, od tý doby jenom lžou! Samý červený. Jenom červený. To je hrozný!", hartusila Zdenička a zdálo se, že ji to opravdu tíží...

Stál jsem vedel nich a měl radost z toho, že dámy v jejich věku mají za problém barvu květu jejich muškátů. To je v Čechach sakra dobře, říkal jsem si.

"Babiiiiiiiiiiii....", takový to protažený, dětský, votrávený postěžování si a ježdění po tyči nabíralo obrátky. Prostě nuda!

"Tobiáši, puding nemám a mlč, nebo ti jednu fláknu přes zadek.", zabetonovala babička snahu vnoučka rozbít její dialog se Zdeničkou tím, že si bude vynucovat PUDING!!!! V tramvaji!

"Ale já mám.", zaradoval se kluk a povyskočil, pustil se tyče, ztratil balanc a kecnul si v tramvaji na zadek.

"Co máš?", ptala se babička, když ho zvedala z podlahy tramvaje s dalším klasickým babičkovským sdělením "vidíš, co děláš".

"Mám puding." řekl chlapeček nahlas a s radostí v celym těle.

"Ale prosimtě...", mávla babička rukou, přitlačila vnoučka k tyči a vrátila se očima k Libušce.

"Von by furt jen jed. To je tim, že nejí pravidelně. Na nic nemaj ty mladý čas a přitom toho kluka hlídám furt já. Kor teď přes prázdniny.", stěžovala si na oko, stejně jako si stěžujou všechny babičky.

Blížili jsme se k Výtoni. Tramvaj se rozjela jako drak, na Vltavu po pravý straně psal déšť svýma kampkama morseovkou nějakou zprávu, Libuška a Zdenička si povídali a Tobiáš strčil ruku do kapsy pláštěnky.

"Chceš? Babi chceš?", byl neunavný...

"Co, Tobiáši, co mám chtít?", zeptala se ledabyle babička Libuška.

"Puding.", odpověděl vnouček.

"Nemám. Musíš počkat.", Libuška byla opravdu nekompromisní.

"Máááááám", zakřičel klouček na celou tramvaj a vytáh ruku z kapsy své tmavě modré pláštěnky.

Byla od čehosi žlutého.

"Ty ho máš v kapse?", zapískala Libuška a Zdenička totálně ztuhla.

"Jo, ale nemám lžičku...." usmál se Tobík, olíznul si prsty a zbytkem zřejmě vanilkového pudingu, který uvízl na jeho malé dlani znovu rozjel surfování po tramvajové tyči.

Muškáty byly upozaděny. Libuška zvedla oči v sloup a na Výtoni Zdenička před vystoupením z vozu poznamenala:"Mám čím dál tím větší strach, že nás ty děti jednou zabijou!"