"Já bych jí potřebovala prodat. Pořádně prodat. Když už narostla, tak ať vydělává...". No přeslechněte takovej dialog.
Pondělní ráno se zdálo bejt líný a mokrý. Kapky padající shora na hladinu Vltavy z ní udělaly op artový dílo Viktora Vasarelyho. Stál jsem u okna, Stella seděla vedle mě a oba jsme se přemlouvali do toho ranní deště vyjít.
Jenže...psa neukecáte a na líný ráno je, málo platný, nejlepší špacír.
Na náměstí jsme se přilepili za dvě ženský zadnice. V jednom případě šlo o prdýlku, ve druhém batoh. Plný batoh. Přecpaný batoh!
"Nežeru a roste", řekla ta s batohem a její kroky nálož pod jejími zády rozkmitaly do pravidelného poskakování nahoru a dolů.
Vim, že je neslušný zírat, ale nešlo to jinak.
Chvílemi mi připadalo, že nejde o zadek, ale o takovou tu optickou kresbu, která se každou vteřinou mění tím, jak se pohybuje. Zadek byl překryt látkou s růžičkama, který neměly šanci být kvůli mase, kterou skrývaly, poupátky. Zadek podpíraly NOHY, které narostly do velikosti toho, co musí podpírat to, co nesly na svých hlavách.
"Tak se na to vykašli, tak máš prdel, no a co?", řekla ta s prdýlkou lehce až halabala.
"No, to je fajn, že mi radíš se s tím smířit, ale tahej to každej den do práce a z práce a funguj s tim i doma a zkus se na to posadit na lavičku se širšíma mezerama mezi laťkama. Prdel pak vypadá jako přechod pro chodce.", řekla stejně lehce, ale s troškou naštvanosti v hlase majitelka batohu. "...a to nemluvim o ekonomický třídě v letadle. Potřebovala bych jí nějak prodávat, když už narostla. Ale copak jsem Beyonce?", dodala.
Batoh se zhoupnul ke kolenním jamkám a vyskočil zpět k zádům.
Stella obě dámy předeběhla a pak se na ně otočila.
"I ten pes je hubenej", řekla batohářka a jak ty slova vyslovila, Stella je brala jako iniciaci k radosti, rozkmitala ocas a popoběhla se k nim.
Batohářka se lekla a otočila se ke Stelle zády.
Zapískal jsem na ni, ale málo platný. Holky si jí získaly během pikosekundy.
A protože je moje Stella mazlivá, doběhla k té mohutnější, zády k ní nastavené, zvedla se na zadní a přední si opřela o velký záhon růží na její sukni.
Batoh pod jejími tlapkami změknul. Obě tlapy zmizely mezi zelenými lístky a rozkvetlými květy. Doslova se do nich zabořily.
Zařval jsem na psa s cílem ji odvolat.
"Jen ji nechte", usmála se na mě batohářka, "ať se opře. Ivanu by zlomila!", zasmála se na celý náměstí a Stella na tu její prdel položila něžně hlavu a slečna s prdýlkou ji začala drbat mezi ušima.
Omluvil jsem se za psa, odvolal ji, popřál oběma ženskejm hezkej den a odcházel jsem k parku.
"Líbila se a posloužila", řekla batohářka nahlas. "Asi si pořídím psa."
