Klouby na rukách té ženy byly hrbolaté jako sám život. Vypadaly jako krunýřky želviček, které zrovna teď nikam nepospíchají...
Autobus se z mlhy, ze který by se dali stavět sněhuláci, vynořil jako duch, otevřel svoje dveře a vcucnul mě dovnitř.
A než se do mlíka, který vonělo chandrou a stále dalekým jarem, zase ponořil, vybral jsem si mezi všemi spolucestujícími starší paní s pleteným fialovo zeleným baretem usazeným dost hala bala na její sklopené hlavě.
Ten baret se stal mým majákem a paní pod ním ostrovem v moři mlíka, kterým jsme právě proplouvali k letišti a pak dál na Veleslavín.
Štrikujících dlaní jsem si všimnul, až když jsem vedle paní Majákové dosedl na zadek.
Linie růžové vlny se jako anorektická žížala táhla po jejím utíkáčku od dlaně do tašky uložené mezi koleny.
Oba ukazováčky se opíraly o jehlice spojené mezi sebou bílým průhledným plastem, v jehož ohybu bobtnala na první pohled holčičí šála.
Klouby na rukách té ženy byly hrbolaté jako sám život. Vypadaly jako krunýřky želviček, které zrovna teď nikam nepospíchají...
Růžová vlna vybíhající z nákupní tašky, pravidelné a klidné pohyby zkroucených dlaní a jemný zvuk dotýkajících se jehlic mi do hlavy poslaly dětské filmy, ve kterých jsem se jako malý kluk hrál roli vnuka.
Babička seděla v křesle pod lampou, na stolku u křesla měla popelníček s hořící cigaretou, u nohou koš s vlnou (do něj jsem strašně rád nořil s přivřenýma očima ruce) a s nohou přes nohu štrikovala.
Ostrov, na který jsem se v ten okamžik díky fialovo zelenému majáku dostal, měl název Dětství.
Pokukoval jsem po těch dlaních vedle sebe, ale film byl najednou nečekaně přerušen pohledem paní Majákové do mých očí.
"Vánoční dárky?", zeptal jsem se a hlavou kývl směrem k jejím dlaním.
"Co vás nemá", začala postaru a ruce pletařky se zastavily, "to by mě doma hnali s takovejma dárkama!", usmála se a na pravý ukazováček nakroutila další várku vlny, ze které se v její klíně vlnila šála.
"No jo, měkký dárky, že jo?", přitakal jsem paní Majákové, "připomněla jste mi mojí babičku.", řekla pusa takový to vaše tajemství, o kterém prostě nechcete v danou dobu mluvit se ženskou s fešným pleteným baretkem na hlavě.
"Taky měla revma?", zbrzdil pragmatický dotaz moje romantické rozpoložení.
"Ne," dal jsem se i proti svému přesvědčení, že o tom nechci mluvit, do řeči. "Ale taky štrikovala a kouřila při tom."
"To byla teda moderní babička, vám povim. Vy už taky nebudete nejmladší, takže když si to tak vezmu, to tenkrát byla opravdu moderní babička.", a ukazováček zase navinul pár centimetrů růžové vlny.
"No, vona to spíš byla taková bábomáma a pak i ségra.", vylilo se ze mě to, co mělo zůstat v hrdle. Určitě za to mohlo to štrikování!
"Tak to vám povim, že jste měl velký štěstí.", zarachotila jehlicemi a dívala se do svých dlaní, když mi o mém velkém štěstí povídala. "Já mám to zatracený revma a tak musim pořád dělat něco s rukama. Aby mi neztvrdly úplně. Malý děti nemaj rádi tvrdý dlaně. A tak štrikuju. No."
Možná se mi to tou plavbou v moři mlíka jen zdálo, ale měl jsem pocit, že rytmus jehlic, pletoucích holčičí šálu, začal znít v melodii Ódy na radost.
"Víte, kolik já toho už napletla?", přestala paní štrikovat a zase se na mě podívala.
"Asi hodně, když vidim, jak vám to jde.", chtěl jsem paní udělat radost.
Vlna se z jejího malíčku velerychle odmotala, dlaně položily jehlice na klín a zkroucené prsty paní Majákové zajely do tašky mezi nohama.
A pak to začalo...
Modrá šála. Bílá šála. Červenobílá šála. Hnědý palčáky a dva barety.
To všechno paní vytahala z igelitky a pokládala bez ostychu do mého klína.
"No, pěkný to máte.", hodnotil jsem jako neznalec její pletařský um. Já prd poznám, jestli oka vážou a jsou správně odpočítána. "A co s tím vším děláte, když to jako dárky nemůžete rozdávat?", zajímalo mě.
Paní Majáková opět bez ostychu sbírala jeden svůj výtvor za druhým přímo z mého rozkroku. Snad proto, že byla všude kolem neprůhledná mlha - nestyděl jsem se.
"Já", pokračovala, když zase na ukazováček namotala růžovku, "když toho mám tak tři tašky, tak si najdu na internetu nějakej dětskej domov poblíž, tam dojedu, pověsim tašku na kliku a zase du."
Autobus proplouval mořem mlíka kolem ostrova Dětství k místu, kde se v mlze začaly objevovat stříbrně svítící hvězdy. Bylo mi úplně fuk, že jde o světla z letiště. Pro mě to byly hvězdy a já se pro jistotu v mírném předklonu podíval, jestli nemá paní Majáková náhodou obutý kristusky...
