"A najednou jsem ti viděla Jirku ve čtverečkách, zamotala se mi hlava a tak sem si řekla "pozor, holka, jdi si lehnout" a šla jsem, protože když je člověku ouvej, má si lehnout a počkat, až to přejde."
"Lidi jsou strašně nevděčný stvoření.", rozpovídala se Zorina v neděli, kdy jsme si volali, protože se teď kvůli mý práci vídáme méně. "Ještě před rokem zářilo téměř všechno jako světlo betlémský a jen se lehce zešeří, lidský mozky začnou klopýtat a dělat skopičiny."
"Počkej...", tápal jsem, "světla je přece každej den víc, ne? Nebo u nás na severu je to jinak?", zažertoval jsem.
"Nooooooo...", protáhla mutr slovo nooooooooo, "mně to vyprávět nemusíš, já už zešeřenosti zažila, že bych o tom mohla napsat encyklopedii, ale ne každej je takovej optimista jako my dva. To si pamatuj a s tím pracuj. Dostat lidi do ajfru není nic složitýho, pokud jim budeš uši napouštět jen tim, co chtějí slyšet."
"No jo", nadechl jsem se k reakci, "ale lidi chtějí většinou slyšet libosti, a to není v některejch dobách možný, nemyslíš?"
"Není", potvrdila Zorina, "ale pravda je často sestakramentskej inštrument. Třeba teď s těma penzema.", ťala mutr do živýho se stejnou vervou, s jakou tne lesník sekyrou do kmene stromu.
"Okradli stařenku!", vykřikl jsem se smíchem do mobilu.
"Kuš, ty dávnej mladíku.", kontrovala matka obratem, "nikdo mě neokrad. Jen je prostě spíž vyžraná a tak zbejvá na ovesnou kaši namísto propečený kachničky. Ale těch jsem za život měla tolik, že mi ta kaše vlastně chutná."
"Pokora.", poznamenal jsem jednoslovně.
"Prd pokora, normální přemejšlení a taky prachobyčejný sesumírování toho, co opravdu potřebuju a co je už jen obyčejná rozežranost. A taky jde o usnadnění žití, milej můj."
"Usnadnění žití?", tápal jsem.
"Přesně tak, holomku. Usnadnění žití. Pomůžu si něčím, když budu imrvére nasraná? Nepomůžu. A tak se směju i navzdory malorizaci."
"Malorizace...." lehce jsem to slovo povaloval po jazyku, "to se ti povedlo, Zorinko." pochválil jsem mutr.
"Viď, taky mohlo jít o prdrizaci,a to by některý čuměli. Přidali? Přidali.", zhodnotila mutr současný finanční stav českých penzistů.
"Jenže přidali málo, jak můžeme slyšet kolem sebe." snažil jsem se oponovat.
"Co je dneska málo? Hm?" nedala se Zorina. "Není snad lepší dnešní málo, než zítřejší nic?"
"Mně to vyprávět nemusíš, ale některý ouška na tohle slyšet nechtějí."
"Však voni ty ouška, kdyby mezi sebou držely za každejch okolností funkční mozek, by tohle nebraly jako újmu, ale jako dobrou a stále platnou radu "málo je lepší než nic". Sem ti byla nakupovat a měli zlevněný máslo. A dvě baby, no... asi tak v mym věku, u chlaďáku mudrovaly o tom, že sice máslo levný, ale když ho koupěj do zásoby, tak zase vyplácaj zbytečně moc drahý elektriky na jejich zamrazení v lednici. Chápeš to? Takový dvě budou mrmlat i kdyby se válely u moře a ze sklenice cucaly brčkem nějakej koktajl, nebo jak se tomu řiká."
"Lidi budou remcat věčně." potvrdil jsem máminu teorii o věčně nespokojených.
"Já ne. Já držela kušnu, abych jim nemusela něco říct, do koše jsem hodila čtyři kostky másla a dojela jsem domu a když sem se předkláněla k šuplíku mrazáku, že tam to máslo uložím jako nebožtíky v pitevně, tak se mi ti tak zatočila hlava, že jsem málem do toho šuplíku padla hubou."
"Prosim tě...", vydechl jsem vystrašeně.
"Jakýpak prosim tě, normálně mě zase ztrestal ten můj tlak a já najednou viděla Jirku ve čtverečkách a tak jsem se pomalu narovnala a šla si na chvíli lehnout. Protože když je člověku ouvej, má si lehnout a počkat, až to přejde. To je přece jasný, ne?"
"A nebála ses?" pátral jsem.
"Prosim tě, čeho bych se měla bát? Jsem ve věku, prášky na tlak beru, ale někdy to prostě nevyjde a palice se mi točí jako řetízák na matějský. A tak se s tim nějak musí pracovat. Normálně si lehnu a vono to přejde.
"No...a když to nepřejde?"
"Kdyby to nepřešlo, milej zlatej, myslíš, že bysme se teď spolu takhle bavili? To už bys měl jiný starosti - rakev, nějakej ten hadřík do ní a pak ten parádemarš v obřadní síni. Ale žádnej angst, ještě pořád tu jsem - navzdory malorizaci, navzdory nízkýmu tlaku. Tak. Mě jen tak něco nerozláme, hošíku."
"A když rozláme..." chtěl jsem reagovat.
"...tak si lehnu a vono to přejde. Nauč se to. Pusu. Musim letět. Jdeme na chalupu a budeme odhazovat sníh."
---
... když je člověku ouvej, má si lehnout a počkat, až to přejde. To je přece jasný, ne?"
