Do tygří klece strkat ruce lidi prostě nikdy nebudou. Ale kdo z nás nikdy nevytahal za ocas nějakýho toho mourka...?
Chlapeček se lstivě a skoro nenápadně přiblížil k odrostlejšímu koťátku.
Seděl jsem pod stromem kousek od něj a zase jen tak čuměl na svět kolem. Čekal jsem, až paní z dalekého Vietnamu otevře ve vesnici za Prahou malej kvelb.
Na vesnici se čumí pomalejc. Jen tak lážo až plážo bych řek, nerušenej zvukama tramvají a sirénou sanitek nebo hasičský auťáků, co se při jízdě zatáčkou nakláněj jako šikmá věž v Pise.
Maminka chlapečka seděla kousek ode mě. Byla to jedna z těch maminek, jejíž manžel ráno odjede z jejich hypodomečku za Prahou a vrátí se večer a ona se i večer usměje. Usměje se na svého muže, přestože už v místě hypodomova zná nazpaměť všechny rohy, kouty, v poli vyšlapané cestičky, opilce u konzumu, pošťačku s vozíkem a dopodrobna i barevné odstíny laviček a prolejzaček na dětských hřištích. Toulá se celé dny novým hypodomovem, občas potomkovi utře pusu, občas zadek a když narazí na spřízněnou duši, dá se rychle do řeči, aby nezblbla tak strašně rychle.
Chlapeček se tedy lstivě a skoro nenápadně přiblížil k odrostlejšímu koťátku, které se k plácku prodralo přes plot, oddělující veřejno od dalšího hypodomova.
Pohladil mourka po hlavičce, tím si získal jeho důvěru a pak přešel ručkama ke kočičímu bříšku a zmáčknul mourkovi boky tak silně, až kocourek vyvalil vyděšeně očka a lehce si nahlas uprd.
"Matějko,", zvolala hypomaminka po slovensky "nemačkaj mačičku."
Matějko se na chviličku zarazil, přestal kočce mačkat bříško, ale jako správnej, testosteronem nabitej sameček, si mačiatko sichroval držením za krk těsně za ušima. Koťě se bálo jako čert. Neprskalo, jen přikrčeně čekalo, co bude dál.
"Pusť tu mačku, Matejko", žadonila dále slovenská hypomaminka uvězněná v české vesnici s úkolem dozorovat malého trýznitele koček.
"Ne.", zaznělo jasně, levá dlaň přejela kočce přes hřbet, mezi prstíky dlaně malýho kluka projel ocásek, pak se pohyb dlaně zastavil u špičky ocasu, chlapeček vstal a kočka visela. Hlavou dolu. Jak ji držel za ten ocásek...
Začala prskat a já začal bejt naštvanej.
"Ma - tě - jko", sekala máma slabiky a myslela, že tím dodá napomenutí potomkovi vážnost.
Matejko nic. Stál tam jak Rambo, kočka sebou visíc na ocase škubala a maminka startovala...
"Poviem to ockovi", zahrozila ústně a ukazováčkem zakinklala tak, jak na mě svýho času kinklala moje máma a vaše na vás určitě taky.
"Proč?", zeptal se kluk a kočka sebou škubala a motala se hlavou dolu.
"Lebo sa to nerobí!", vstala hypomaminka z lavičky a běžela směrem k malému sadistovi.
Kluk se mámina vyběhnutí zalekl, uvolnil sevření, kotě spadlo na trávu, trochu si srovnalo myšlenky a vystřelilo zpět k plotu, kterej byl jistotou jeho svobody.
Kluka začal plakat.
Hypomamička doběhla k synovi a plácla ho přes prdelku.
Kluk se rozplakal ještě víc. Mamička ho nechala stát v potupném pláči a vrátila se na lavičku.
A jako správná maminka, bez ohledu na státní příslušnost, se zeptala: "A povedz mi, prečo plačeš?"
Kluk, ještě s moldánkama na půl cesty směrem od něj, řekl: "Protože teď nemáme oběd."
A nad hlavou jsme v malé české vesnici měli už skoro letní modré nebe a ke kvelbu přicházela paní z Vietnamu a jedna malá kočka se útěkem zachránila od vhození do kastrólu na plotně.
"Však my mačky nejieme", odpověděla hypomamička směrem ke mně...a paní z Vietnamu se na nás k lavičce podívala od vchodu svého království a řekla: "Už můžeš."
