Určitý rytmus vašich dní může narušit nemoc, nečekaná návštěva matky, havárie vodovodního řadu, ukončení vztahu nebo hárající fena.
Život s hárající fenou se podobá životu prvorodičky s malým miminkem.
Pořád ve střehu.
Knížky venku přestávají platit stejně jako časopisy a noviny a telefonovat se doporučuje pouze ve výjimečných situacích (záchranka nebo objednání dodávky jídla k večeři).
Hárající fena, lidově nazývaná Mata Háry, je něco tak přírodního a přirozenýho, že nestačíte zírat.
Moje Stella je i v běžných dnech celkej živej a milej pes.
Ale to, v co se promění v době hárání je těžký popsat. To se musí vidět.
Je jí úplně jedno, že samec, kterýho si na chodníku vybere (a vybere si každýho prvního, není moc vybíravá) má dvě, nebo čtyři nohy.
Jakmile se Stella trochu víc rozkročí, nechá ztvrdnout uši a začne šmejdit čumákem v luftu vím, že musím okamžitě přiskočit (což mi jde fakt už celkem blbě) k jejímu obojku a rychle do něj zaseknout karabinu od vodítka.
Ve chvíli, kdy nabere no čenichu "samčí voňavku" se z jinak veselého oříška stává husky, který by utáhla na saních nejen mě, ale i velkou lednici, pračku a myčku i se sušičkou.
Pud!
Pud je víc než povely a láska k páníčkovi. Kam se ztráci ve dnech hárání fen tolik adorovaná psí oddanost???
Je v trapu, protože Mata Háry má chuť a psi kolem ní to cejtěj a v případě Stelly i viděj.
Včera zrovna.
V parku celkem klid, psi daleko, já čtu "Boxera,brouka" (výborná knížka, doporučuju), Stella se poflakuje kolem mojí lavičky a dělá hodnou. Nikam neběhá. Hlídá si mě. Hraje si s klacíkama. Takže tak nějak standardně.
Najednou: vypne prsa, otřese se - aby ze sebe asi smetla všechny možný nečistoty a byla "hezká" a nestydatě rozkročí zadní nohy.
Koukám na to a ona neví, že koukám, protože si myslí, že si pořád čtu.
A pak se objeví pan Bígl a Stella ohne a zakroutí ocas tak, že nad jejím hřbetem vytvoří oblouk ne nepodobný některým uchům designových kabelek. Člověk by měl skoro pocit, že jí za ten ocas může a už vykaděnou a vyčůranou odnést domů. Moc práce by to nedalo. Má figuru jako modelka.
A pan Bígl okamžitě vystartuje a Stelle se líbí, což je poznat na tom, jak šikovně ho umí pozdravit. Ne čumákem, jako obvykle...
V tu chvíli zakládám stránku v knížce, zvedám brejle z očí (abych nezakop, až se rozeběhnu), volám na - v tu chvíli HLUCHOU!!! - Stellu a odháním psa, kterého neznám jménem.
Zaháknu karabinu připravenou v ruce za očko na obojku a odstrukuju blahem chrochtajícího pana Bígla od zadní kapoty Stelly.
Brýle posazené na pleši padají mezi psy, kteří po nich šlapou.
Přichází paní majitelka pana Bígla s malým chlapečkem.
"Vy háráte, že jo?", zeptá se zkušeně a s porozuměním v očích.
"Já ne. Jen ona.", upřesním situaci a paní se začervená.
Sklání se k panu Bíglovy, bere ho za obojek, ale panu Bíglovy se od Stellina zadku prostě nechce.
Chvíli s paničkou bojuje, ale pak to vzdá.
Omluvím se a naštvanou Stellu táhnu směrem k lavičce.
Pan Bígl získá ještě jednu šanci. Vytrhne se a už má zase čumák zabořenej v rozkroku Stelly a ta má ocas opět ve tvaru ucha od kabelky. A na začátku tohoto vláčku stojím já se Stellou zavěšenou na vodítku končícím v mé ruce.
Pan Bígl opět odtažen.
"Babi, proč Bobeš líže pejskovi findulínu?", slyším ještě dotaz malýho kluka, kterej se u nás objevil společně s panem Bíglem a jeho paničkou.
"Protože má toho pejska rád, líbí se mu, víš?", zahraje babička biologickou potřebu psů do autu.
"A tobě děda taky líže findulínu, když tě má rád?"...
Díky Bohu za hárající feny, i když je to někdy náročný. Sice lehce změníte rytmus některých denních a nočních výkonů, ale odměnou vám moho být nová slova (findulína) a možné krátké veselé rodinné dialogy.
