Nedělní oběd u mámy je krásnej, i když venku leje, jako by najednou z nebe čůrali všichni svatí. Ponoříte lžíci do talíře s polívkou a máma se na vás jen tak dívá...
V talíři mrkvovej krém, kterej je třeba lehce přisolit, jemně opepřit a dozdobit pažitkou ze zahrady. Pak už se té polívce dá chvílema říkat mrkvový krém.
Z trouby voní kynutej koláč s mákem a meruňkama a pod stolem leží pes (a máma je lehce nervózní, že z něj padaj chlupy na lino vypíglovaný kuchyně). Je příjemně obědově ticho a kolem vás krouží první letošní prázdninová neděle.
Ale to jen do chvíle, než matka načne ne zrovna běžné téma...
"Lítá nám tu po lese nahej chlap s lukem a šípama.", řekne ledabyle, jako by oznamovala, že jí ve skleníku už kvetou okurky.
Mrkvový krém lehce zadrhne kolem mandlí, špička lžíce zůstane skrytá v puse a hlava se automaticky nakloní (je jedno, jestli napravo, nebo nalevo). Pak polknete.
"Cože?", chcete oznámení slyšet podruhé, protože máte za to, že jste slyšel něco o nahym chlapovi, kterej lítá po lese a střílí z luku. A to je stejně nepravděpodobný, jako si na chleba s marmeládou máznout kremžskou hořčici a vrnět blahem.
"No", odpoví matka stále klidně, "nahej. S lukem a šípama." a její lžíce projede talíř pěkně ke dnu, nabere oranžovej krémíček a přemístí ho do pusy.
"Asi ňákej magor, ne?", přestávám jíst.
Matka pokračuje v jídle i diskuzi: "Ne, je to doktor a lítá po tom lese bos.", stupňuje atraktivitu nového lesního druhu za našima humnama. "A prej je to fešák.", začíná být detailnější.
"Bez bederní roušky?", neváhám se zeptat.
Matka polkne krém. "Si blbej? Říkám nahej a říkám FEŠÁK, tak asi bez bederní roušky, ne?" a lžíce opět vjíždí do talíře a nabírá další sousto.
Já nejím. Představa nahýho lesního fešáka s lukem a šípem je rozhodně zajímavější, než reálný, ale nedosolený mrkvový krém.
"Je divný, viď", říká matka s opravdovym zájmem, "že ho to nepíchá do chodidel." a znovu lžíce do polévky a pak znovu polévka do pusy.
"TO ti přijde divný? Že ho to nepíchá do chodidel?", lehce vás zamrazí skutečnost, která matku na celém bizarním příběhu zajímá asi nejvíce.
"No.", odpoví opět ledabyle až přehlíživě, "chodil jsi někdy lesem bos?"
Na mrkvovém krému už nemám pražádný interes.
"Nechodil. Bos jsem v lese nikdy nechodil. Souhlasim.", téměř kapituluju.
"Tak vidíš. Dokážeš si představit, jak se musí takovej chlap koncentrovat?", jede další perlu máma a dojídá svoji porci polévky.
"To si fakt představit nedokážu! Lítat nahej po lese, v ruce mít luk a šíp a hlídat ježky a shozený paroží, abych si nepoškodil chodidla, to musí bejt setsakra koncentrace.", zlehčuju popisovaný příběh a čekám na vývoj nově poznané přírodní anomálie.
"Sem někde četla, že původní obyvatelé Austrálie dělaj něco podobnýho. Je to prej nějakej rituál a ty chlapi jsou v tranzu a nic je nebolí." - sled nahlas vyřčených teorií matky je rychlejší, než vaše schopnost je vnímat, ale hlavně jim rozumět.
"On ale není původní obyvatel Austrálie, že ne?", potřebujete další ubezpečení, abyste se úplně nezjančil.
"Sem ti říkala", přidá matka důraz na slovosled, "ŽE JE TO DOKTOR!, posloucháš mě vůbec? Tu polívku už nebudeš?"
Odsunu talíř s vystydlým krémem. "Ne, nebudu. A poslouchám tě, protože tohle neposlouchat nejde."
V zápětí nezbylo než se zeptat: "Tobě nepřijde divný, že po lese lítá nahej chlap a střílí při tom z luku?"
Máma se na mě uviděně podívá a s klidem a úsměvem odpoví: "Ne. Mně přijde divný, když jsou lidi závistivý svině. Nebo když bijou děti. Nebo když se chovaj jako hovada. Ale nahej chlap v lese...dyť je to krásný, takový původní."
Podobný oznámení vás srazí na kolena.
"Takže by ses nedivila, kdybych se svlíknul do naha a probíhal se lesem.", konstatoval jsem oddaně, protože už dávno vím, že moje máma je jiná. Toleratní. Chápající. Upřímná.
"No ty néééééééééé, copak si ňákej fešák?"....
Nedělní oběd u mámy je krásnej. I když vám předloží ne zrovna podařenou polívku a řekne vám, že nejste chic.
