Když se nebe vyškrábe vejš než Eiffelova věž a domy si otevřou huby všemi dokořán rozcapenými okny, málo platný..., je to tady.
"Rorejsi řvou jako pominutý a v noci mě prvně nenechali spát komáři. Málo platný, chlapče, je to zase tady a my jsme se toho dožili.", řekla máma do telefonu v sobotu ráno a já ještě ležel v nahej v posteli a měl jsem úplně rozlenivělý tělo a velikou chuť prodloužit danou vteřinu nejmíň na 5 měsíců.
"Já vim", řekl jsem tak líně, jak líně tečou světem veletoky, "...ještě jsem v posteli, mám otevřený okno a poslouchám ptáky."
"Do prdele, ty si žiješ", zasmála se a slyšel jsem, jak srkla něco z hrnku nebo skleničky.
"A ty?", protáh jsem se se v posteli, až mi křuplo v páteři.
"Já?", zeptala se otázkou.
"No, ty. Jak se máš ty?", díval jsem se na palce u nohou, kterejma jsem se snažil louskat o ukazováčky. (Proč se prsty u nohou jmenujou stejně jako u rukou, když třeba ukazováčkem u nohou ukážeme opravdu jen málo co...?)
"Umyla sem si ksicht, vyčistila si zuby, ohřála jsem si mlíko a zakvedlala do něj trochu granulovanýho kafe. Čoveče, vono ti to chutná trochu jako cikorka. No a natáhla jsem si zástěru a sedím na mezi, kde sedávala máma. A mám jasno.", dodala k popisu toho, co dělá.
"Máš jasno? Tak jsi přešťastná ženská.", ležel jsem pořád v posteli na zádech, prsty u nohou už neluskaly a mě napadlo, jak dlouho už mě tyhle dva kousky masa přirostlýho na kostech nosej po světě.
"A víš že jo? Dožila jsem se dalšího léta - sice už k němu nemám žlučník, ale furt mi funguje mozek a nekakám při chůzi - třeba.", usmála se zlehka a zaslechl jsem další upití z hrnku.
"Taky jsem si to asi předevčírem říkal", přiznal jsem se.
Taky mě před pár dny napadlo, jaký mám štěstí, že jsem se dožil dalšího léta, že jsem zdravej, že se chvíli daří a chvíli nedaří, že je co dát na talíř a s kym pokecat nebo zalízt do hospody nebo postele.
"Tak to se z tebe teda konečně stává parťák", řekla máma a pak řekla: "promiň" a zaznamenal jsem oddálení mobilu od jejího ucha a zařvání: "Co vaříš?"
Slova se z máminy pusy rozletěly nad mezí před naší chalupou. Nad mezí, na kterou jsem jako malej kluk každej večer a každý letní ráno čural. Mezi, na který se opalovali motýli. Mezí, kde jsem sem tam při noční potřebě čůrnul ježkum mezi bodliny. Mezí, po který jsem na zadku jezdil, když se přikryla sněhem. Mezí, do který jsem padal hubou opilej, když jsem se vracel z vesnickejch tancovaček. Mezí, na který jsem ležel v červenejch trenkách a bílym tílku a smál se k počurání, když mě táta lechtal. Slova mojí mámy letěly nad mezí, která nezná mezí. Nad jedním mým kouskem života. Nad jednou částí jeho skládačky.
Ve vteřině byla máma zpátky.
"Tak u Jituny bude rajská", vylovila téma z úplně jinýho soudku a pak jen nějak strašně rychle dodala: "Hele, mám dopito, tak zvedám prdel z meze a ty se taky koukej vyvalit z postele, protože línej chlap je horší než Hitler."
A pak povídání skončilo a já nahej přešel do kuchyně, kde na talířku ležel chleba namazanej taveňákem, ozdobenej nakrájenejma ředkvičkama.
Nic se nezměnilo.
Začalo léto a já stál nahej v kuchyni, venku zpívali ptáci a já se škrábal na zadku a přemejšlel, co budu celý tohle rajský údobí dělat...
