Lilienka už kakala a z babičky je potápěčka

Z lehounka o tom, jak senioři zvládají nákupy v posledních dnech nouzového stavu a jak si umí užívat života s chytrými telefony a pytlíkem brambor...    

Sobotní fronta u kasy v Lidlu připomínala před pár dny zašpuntovaný Suez.

Kontejner na kolečkách přede mnou obsluhovali dva senioři. 

Paní malá, vlastně spíš malinká - sotva dosáhla po překocení se přes hranu koše na jeho dno - stála na špičkách , v koši měla v ponořený trup, vlasy jí přepadávaly přes obličej a máchajícíma ručičkama náhodně vybírala z koše to, co zrovna se štěstím lapila.

A to co lapila vrhla lehounkým obloukem na jezdící pás. Nechtěla ztratit výhodnou pozici v předklonu s velkou šancí nabrat příště třeba vaničku Hery.

Pán - vysoký, hubený s brýlemi na špičce nosu richtoval před obličejem displej mobilu.

"Kamile..." ozval se z koše a jedna nožka se koketně ohnula v koleni, "vytáhni ty brambory", zahuhlal hlas krytý vlasy splývajícími přes obličej seniorní potápěčky v supermarketu.

"Ahoj Lilien!", zvolal zvesela Kamil do displeje mobilu a já na něm zahlédl obličej malý holky, s černýma vláskama rozcuchanýma dětstvím.

"Dědečku, už jsem kakala.", zapískla Lilien do dost hlasitě nastavenýho zvuku na mobilu dědečka Kamila.

"Kamile! KAMILE... ty brambory!" vystřelil do nálady dialogu dědečka a vnučky už dost rozzlobený hlas ženy, která přes okraj koše visela na férovku, jako kdysi v dětství na dvorku na klepadle na koberce.

S velkou něhou a napětím jsem očekával další děj příběhu.

Pokladní jen seděla na svém štokrleti, v obličeji totální výraz zmaru současně s radostí nad vytvořenou situací, kdy si mohla konečně odfrknout. 

Z koše totiž přestaly létat na jezdící pás různé kousky. Zákaznice zjevně nechtěla situaci vzdát a Kamil si povídal s Lilien o jejím ranním kakání.

Chvilka radost pohledět!

"Kamile," zaznělo najednou z koše pokorně, "pomoz mi ven, proboha!"

A Kamil...?

"Lilienko, ahoj. My zrovna s babičkou nakupujeme. Hele....", a otočil kameru do směru, kde mohla Lilienka zahlédnout babičku v úplně jinym světle.

"Babííííí, ahoooooj." pištěl z reproduktoru hlas malé Lilien.

"Stáňo,", ozval se hlas dědy Kamila, "zamávej Lilience."

A to sem už vyprsk, protože dál už tenhle příběh fakt nešel poslat.

Jak jsem se mýlil....

Babička Stáňa se jako správná žena vypjala k neuvěřitelnému výkonu.

S nohama ve vzduchu, s břichem přes koš, s vlasy přes obličej opřená o dno koše oběma dlaněma najednou tu levou lehce zvedla a zamávala směrem k mobilu.

Poté její nohy klesly, špičky se dotkly zase podlahy supermarketu a tělo povolilo a zůstalo na okamžik ležet v úlevě po podaném výkonu.

"Tak budete na pás ještě něco dávat?", ozval se otrávený hlas lehce odpočinuté pokladní.

Děda Kamil řekl do displeje "tak pa, Lilienko", mobil strčil do kapsy, lehce se sehnul a do dlouhých vyhublých prstů zavěsil lehounce síťku s bramborama a tu na pás položil jako "jen tak".

Jiný pán, jdoucí kolem, pomohl Stáně z koše ven.

Kamil přehlížel pás obložený jejich nákupem, zatímco si Stáňa richtovala pomuchlaný kabátek a rozvrkočené vlásky.

"Nezapomněli jsme na nic?", zeptala se pak s velkým vydechnutím a starostlivě očima kontrolovala to, co před chvíli s takovými obtížemi a nekonečným šarmem vytahovala z koše.

"Ty brambory jsem tam dal, Stáničko."

"Díky, Kamile, vem´ ještě ty mandle" ukázala do regálu nad jezdícím pásem.

Kamil sáhnul po tom nejníže vyskladněném sáčku, ostře ho z pod hromádky ostatních balení vytáhl a ... na pás se zřítily všechny sáčky s mandlema, co jich tam jen bylo!

"Jen jedny, Kamile....", poznamenala suše Stáňa a z kabelky vylovila peněženku.