Co všechno musíme mít? Co potřebujeme? Bez čeho se nedokážeme obejít? A ještě ... do jakého věku říkáme to, co si myslíme, a ne to, co chce slyšet okolí?
Čím jsem starší, tím jsem plašší. A hledám klid. Z muziky "naplno" jsem se přestěhoval k jazzu a klasikům a dobrodružství hledám v barvách a vůních, které mým očím a nosu láskyplně nabízej talíře...
Shlukli se skoro kolem mě. Na dosah. Na doslech. Téměř na dotek.
Rozlišovat je bylo možný jen podle barev. Barev oblečení a barev hlásků. Hlasy to ještě nebyly. Na to všechny ty děti byly ještě málo vyrostlé.
"A černoši nepotřebujou solárka.", uvedl debatu na jedno téma kluk s bekovkou na neposlušné hlavě. Ruce měl při tom v bok a poskakoval na místě nahoru dolů, jako by měl nohy z gumových hádků, co tenkrát prodávali na váhu v cukrárně mého dětství. Pak ještě jednou vyskočil a dodal: "A nepotřebujou ani opalovací krémy."
"A slepouši nepotřebujou kina.", odpověděla další nepotřebností - tentokrát pro slepé - holčička, které hlavu obtočila kočička Kitty s příšerně růžovým kožíškem a čínskou výšivkou na něm.
" ... a.... a.... a...", nadechoval se další holčička v klučičí čepici a bundě žlutý jako jarně nedočkavá pampeliška, "... lidi bez nohou nepotřebujou boty!" vzpomněla si na to, co tak dlouho hledala ve své malé nedorostlé hlavě.
Začalo se mi v tý společnosti líbit. Přestal jsem vnímat její nadbytečný hluk a energie, která z dětí tryskala se silou a naléhavostí horkých islandských gejzírů, mi najednou nevadila.
Kluk v kulatejch brejličkách, které mu pořád nepořádně klouzaly po nosíku k jeho špičce, se celými chodidýlky zapřel do chodníku, lehce se předklonil a obě ruce vytrčil směrem za svůj zadek. Napadlo mě, že vypadá jako skokan na lyžích, který právě překonal hranu odrazového můstku a dostal se do vzduchu a letěl a letěl.... "...a Eskymáci nepotřebujou plavky!" - vyletělo z jeho pusy do davu kamarádů.
Děti se řechtaly a já se usmíval.
Skákací kluk neustával v pohybu a Kitty holčička vytáhla z kapsy zabalený bonbón, který rozbalila zručně jako veverka dokáže rozlousknout skořápku lískového oříšku. Bonbón zmizel natotata v její puse a papírek od něj pečlivě složila, strčila zpátky do kapsy bundy, pak ho vyndala a hodila na chodník.
Do slovní hry na "nepotřebnosti" vstoupil Tlustík. Určitě se tak nejmenoval, ale když už v cca 8 letech vypadáte jako dětská cisterna, jaké jméno vám má dát ten, který ani netuší, jak se jmenujete jménem křestním?
"...a Lady Gaga nepotřebuje nic, protože už všechno má!" rozkmital ovar pod bradičkou s pýchou, že všem soutěžícím vytřel zrak i mozky svojí jedinečnou hláškou.
"Ty si blbej, Tadeáši!", kopla Tlustíka do kotníku zřejmě jeho nekamarádka v červených kalhotách a kožíšku z plastového leoparda. "Lady Gaga nemá krásu!", zabila Tlustíkovy ambice rychleji, než si v opravdové krizi dokážu u záchodový mísy rozepnout poklopec.
"Natálko, nekopej Tadeáše. Vidím tě.", zasyčel maják převlečený v tu chvíli za paní učitelku.
Tím ale, naštěstí, její snaha o výchovu končila a děti mohly pokračovat v předhánění se v tom, kdo co nepotřebuje.
Barvy, do kterých byly děti navlečeny ambiciozními matkami a lajdáckými táty se kolem mě mísily a měnily svoje pozice. Takový živý krasohled. Žádná sklíčka naházená do tubusu vytvářející pevně ohraničená barevná spektra. Pěkně živě. Nepřikrášleně. Divoce. Natur!
A zvukově žádnej jazz nebo Chopin - pěkně ryčně ve stylu Rammstein.
Kolem byl leden, a já měl v uších máj!
"... a my nepotřebujeme rodiče, protože jsme se už stejně narodili", poslala finální zprávu do davu malých lidí holka v pletenym kabátu, který svým dolním okrajem něžně hladil její kotníčky.
Bylo mi milo.
A pak paňučitelka zahlásila, že tramvaj už jede. "Přestaňte blbnout a chyťte se za ruce, abysme nastoupili všichni.", zavelela a pak jedna dětská dlaň začala potkávat druhou. Paní učitelka zastavila auta valící se směrem k nám, děti přeběhly ulici a nechaly se jeden po druhym spolykat dveřmi tramvaje. Všichni odjeli.
Odjely ode mě všechny ty lentilky. Tak jsem je viděl. Ty děti byly jako lentilky. Každej jinak barevnej. Z každého jejich slova křupala radost stejně zvučně, jako v puse praská cukrová poleva na barevných bonbónech a uvnitř byly všechny ty lidské lentilky nebezpečně čokoládově chutný!
