"Sodoma gomora. Jsem v marijánkách. SOS. Volej. Máma." Uf, není mrtvá! - jinak by nemohla napsat sms, napadne vás a voláte zpět.
Matka se vypravila do lázní. "Konec sezóny má bejt elegantní", řekla mi na sklonku léta u rybízu, když mi svůj plán vyzradila.
Telefon chvíli vyzváněl, než ho zvedla.
"Počkej, já si sednu, to bude na dýl", řekla jako první.
Ani mě neoslovila. Ani mi na oko nevynadala, že jsem dlouho nevolal. Ani nevypískla nadšením, že volám. Odbyla mě tím, že mám počkat.
"Co se děje, prosim tě?", nenechal jsem se odbejt, protože sms s úpěnlivou žádostí o zavolání jsem od mámy nedostal ani nepamatuju.
"No co by se dělo?", slabikovala pateticky. "Maminka je v lázních a kolem samý rajdy.", upíchla slovem rajdy děsuplné sdělení do opovrženíhodného oznámení. Skoro jsem zahlíd, jak u toho slova zaklepala odporem hlavou zprava doleva a zvedla oči v sloup.
"Zorino..., ty a puritánka? To k sobě pasuje jako Zeman a aerobik. Co se děje?"
Ticho v telefonu by se dalo nakopnout. Napsat o něm, že by se dalo krájet by bylo trapně málo.
"Na mě mrkaj dědci a ženský nadhazujou při špacíru prdele a knoflíčky od halenek maj rozepnutý až k pupíku.", popsala matka situaci v lázeňském městě Mariánské lázně v závěru září 2015. "A to nejsou ždáný hice!", dodala dramaticky.
"No...taky to mohlo dopadnout tak, že na tebe mohly mrkat ženský a dědci mít zapomenutě rozepnutý knoflíčky u poklopců.", parafrázoval jsem matčino oznámení a měl jsem za to, že jsem vtipnej. (Pokaždý, když jsem takhle pevně přesvědčenej sám o sobě, nastane katastrofa!)
"Ještě, že to tak nejni. Na ptačí budky s přiotevřenejma dvířkama tu nikdo neni zvědavej.", sejmula můj humor v zárodku matka.
"No, asi je, když řikáš, že ženský při chůzi vrtěj zadkama a rozpínaj si i přes ranní chlad halenky až k pupíku.", nedal jsem se.
Zaslechl jsem, jak matka někomu řekla nesměle "dobrý den, dobrý" a ke zvuku jejich slov přibyly klapavé zvuky hůlky.
"Mrknul na tebe, nebo ta hůlka doprovázela ženskou?", zeptal jsem se.
"Ty máš uši jako rys, čoveče, to byla paní. Taková milá stará pani vedle z pavilonu. Už jsem jí párkrát viděla. Má takový ty víš co?, nordikvokin!", hodila po mě máma její specifickou angličtinu. "To není rajda. To je turistka, panečku. To bys koukal. Ta by ti to natřela. A možná bude ještě starší než já.", pustila se máma do charakteristiky paní turistické hůlkově lázeňské pacientky.
"Ale mě zajímaj spíš ty s natřásajícíma prdelema, o těch mi něco řekni.", zažadonil jsem jako malej kluk, když se máma s tátou vrátili z Bulharska od moře a já chtěl vyprávět o delfínech.
"No, hochu, budou tak v tvym věku...", podala matka tohle sdělení stylem Soni Červené - dostatečně dramaticky s přemírou patosu.
"A do prdele...", vypadlo ze mě automaticky. "To bych asi byl cílem jejich zájmu, co?", bál jsem se to skoro říct nahlas, ale změnit téma nemělo cenu.
"Asi jo. Ale i když jsi pacholek, tohle bych ti fakt nepřála. Neměl bys čas na knížky a při obědě bys třeba zaslech jednu paní ze Slovenska, která, PŘÍSAHÁM, u stolu řekla: "moja najoblúbenějšia polievočka je ejakulajda."
Nudle mi vyletěly z nosu a mobil vypad z ruky.
"Na který léčebně tahle paní bydlí?", zeptal jsem se, když jsem ho sebral z podlahy. "Já se tam za tebou asi vypravim na návštěvu", soukal jsem ze sebe ve smíchu, protože takhle vtipnou pacientku/návštěvnici marijánek bych rád viděl osobně. "Pak se nediv, že dědci mrkaj."
"Ale proč mrkaj i na mě? Já mám ráda hovězí vývar!", začala se smát někde na lavičce v parku v dalekejch Mariánskejch lázní máma.
"Asi proto", hledal jsem nějakej příměr, kterej by udržel matčin smích v její puse co nejdýl...
"... že už sou to starý volové s voháňkama leda tak na consoméééé", zazdila moje snahy máma.
Nemůžu se dočkat, až nastane čas mých lázeňských pobytů.
