Sem tam si při našem tlachání se Zorinou dáváme inspirace k tomu, co uvařit, nebo na čem si pošmakovat...
"Hele, zavolej mi, jo, ať to neplatim. Musim ti říct něco důležitýho." a cvak, mobil oněměl a já nastartoval kafemašinu, pod hubičku strčil hrníček a do něj nechal nakapat dopolední kafe. Pak jsem vytáh´ Stellu z pelechu, vzal do ruky hrnek, otevřel dveře a sednul si na zahradě na schody.
V zahradě klid.
Pivoňky s květy ve tvaru malých knedlíčků nastartovány. Fialové koule česneků tancovaly jedna vedle druhé v mírném vánku na dlouhých zelených stoncích a květy kosatců kolem jezírka prsily do světa svoji modrou barvu .
Člověk by jen tak upíjel kafe a čuměl do blba a na tu krásu kolem, ale má před sebou úkol zavolat mámě, aby se dozvěděl něco důležitýho.
Do mobilu namačkám "máma" a čekám.
"Jsi tam?", ozve se jako první a čekané. Mutr tak často načne rozhovor.
"Kde bych měl bejt jinde než tam?", usměju se a upiju kafe. "Tak sem s tim důležitym."
"Víš kolik stojí květák?", skoro vykřikne máma.
Uleví se mi.
Po nedávném úmrtí v naší rodině a po všech těch zážitcích s virem se mi opravdu uleví. Květák!
"Netuším, ale odhaduju, že nepůjde o žádnou láci, když kvůli tomu vedeme dišputaci.", odpovídám stejně lehce, jako si vánek pohrává s lístky motýlového keře kousek ode mě.
"Sem si naštelovala kušnu na květák s vajíčkem. Takovou tu rychlovku s vařejnema bramborama. Pamatuješ?", klovla mutr do vzpomínek.
"No jéje!", zaradoval jsem se. "A ještě si můžeš z toho vývaru udělat fajnovou polívku.", zasnil jsem se.
"Ty vole!", oslovila mě matka něžně v jejím rozrušení. "Ještě abys tu drahou vodu vylejval."
"Drahou vodu?"
"Kolínská 4711 je proti vývaru květáku láce! Víš, kolik stojí květák?"
Menším obloukem se tedy konečně dostáváme k meritu povídání. K ceně karfiólu.
"OSUMDESÁTKORUN!", vykřikne máma. Kdyby jí v tu chvíli usekli ruce, jen by sykla. Ale osumdesát za květák...
"A tys ho koupila?", zarazilo mě, protože krom všeho ostatního jsem po matce zdědil pověstnou židovskou šetrnost.
"Jo.", dostane se mi ponejprv jednoslovné odpovědi. "Já kráva ho hodila do koše a na cenu se nedívala. Koho by napadlo, že květák bude stát jako kilo vepřovýho v akci? Až doma jsem přejela cifry na účtu a skoro mě klepla pepka. Chybělo málo a neměl jsi maminku..."
K jezírku dolétl šedivý holoubek a vodu z něj pomalu nabíral do zobáčku.
"Jela si ho vrátit?", napadlo mě.
"Jsi blbej?", odvětila opět něžně matka. "Copak mi Lidl zaplatí benzín?"
Holoubek odletěl.
"Takže jak to celý dopadlo?", upiju další lok kafe.
"Mladý lístky jsem natrhala do salátu. Žrát to moc nešlo, ale přece to nevyhodim. Pak sem ho, pacholka, omyla jako miminko po porodu pod kohoutkem vody a růžičky opatrně oddělila od košťálu, kterej jsem uvařila na polívku společně s tim odrbanym květákem.", popisovala matka technologii zpracovávaného drahého květáku.
"No a pak byl, doufám, s vajíčkama a bramborama naservírovanej k obědu, ne?", odhadoval jsem.
"Hošíku, s chlebem. Brambory sou teď taky drahý jako holky u Duchcova.", vyhodnotila matka situaci kolem chleba ke květáku s vejci.
"I tak jste si šmákli, ne?, posunul jsem se na schodech, aby po nich Stella mohla vylízt a zalízt do chodby domu, kde si lehla a chladila si břicho.
"Jo, hochu, taková mrcha drahá si zaslouží i odpovídající servis...", odpověděla mutr slibně.
"No to dá rozum.", přitakal jsem, abych slibnost nevyplašil.
"Tak jsem to celý uklohnila. Jirka byl v tu dobu ve sprše, protože přijel z kola a já skočila do skříně a oblíkla jsem si hodobóžový šaty a kolem krku zavěsila šňůrku perliček. Holka jak z Alcronu. Jen krajka na sponky chycená ve vlasech chyběla."
"Lodičky jsi dala taky?", zajímalo mě.
"To ne. Zůstala jsem v bačkorách.", odpověděla stručně Zorina, "víš přece, jaký maj servírky z podpatků křečáky."
"A dál...?", těšil jsem se.
"No..., Jirka vylez z koupelny, kouknul na mě a vytřeštil oči. Že prej, jestli na něco nezapomněl, jestli někam jedeme, že jsem se tak vyštramandila."
"Taky bych čuměl.", přiznal jsem barvu.
"A tak jsem ho přivítala v rodinném restaurantu a von si sed ke stolu v trenkách a tričku, jak byl z toho všeho zblblej a já v těch šatech a s perličkama na krku nakrájela chleba. Čuměl ještě víc. Prej - proč mám šaty a perly, když na stůl dávám chleba?"
"A cos mu odpověděla?", byl jsem napnutej, jako když jsem prvně zahlíd ve filmu Čelisti ploutev žraloka zabijáka.
"Sem řekla: vulevu šatobriard? a šup, měl před sebou talíř s květákem a vejcem.", smála se máma.
"Hezky pěkně. Blbě, ale francouzsky!"
"Ty mezuláne...a kde bych asi tak vzala peníze na lekci francouzštiny, když byl ten květák tak nekřesťansky drahej?"
"A co bylo dál?"
"No dál už nebylo nic. Řekla jsem mu, kolik ten dnešní oběd stál, pak jsme snědli květák s chlebem, já se zase hodila do tepláků a perličky šly hajat do krabičky, abych je probudila, až zase bude důvod. ...jo, v tom salátu z listů květáku se jen tak ponípal... Co máte dneska k jídlu u vás?", zeptala se.
"Candáta a hrachovou kaši s mátou a parmezánem.", odpověděl jsem
"Vy si teda žijete, ti povim. Candáta s kaší. Květák na vás! Tak dobrou chuť a čau."
Mobil zmlknul.
----
Seděl jsem dál na schodech, koukal do jarně nastartovaný zahrady a byl zase o zkušenost bohatší. V létě budu lečo servírovat ve fraku...
