Jako není téměř možné se v posledních letech vyhnout světelnému smogu, tak člověk nemá šanci minout v chodu dní starší nebo mladší trumbelíny.
Včera mě přepadly chutě. A to je pak starej kocour jako já lehce nervózní a pro kus žvance je ochoten se po pár dnech zase našňořit a vyměnit tepláky a triko za džíny a triko, sednout do auta a dojet ke krmítku podle aktuálně vyladěného jazýčku.
Včera jsem měl chuť na něco z daleka a tak jsem dojel do blízka, a přesto se kolem poledne ocitl v Asii. Teda... v kladenský Asii.
V restauraci klimbala popoledni pohodička. Zvuky padající vody z mlýnku do bazénku pod ním se mísily se zvuky z pipči (pchi-pcha je taková přestará čínská kytara) a typické vůně z kuchyně a talířů jedlíků celou tu atmosféru trefně doplňovaly.
Usedl jsem, z mobilu vylovil potvrzeni o očkování, roušku strčil do kapsy a na stole porovnal (taková moje úchylka) pepřenku, slánku, stojánek s pivními tácky, skleničku s mletými chilli papričkami a leták s vyfocenou nabídkou zdejšího menu. Lisovanou skleněnou vázičku s umělými kvítky jsem posunul hodně daleko od místa mého budoucího hodování.
Nic z toho potřebovat nebudu. Jezdím se na dvě osvědčená jídla, která sůl, pepř ani chilli papričky potřebovat nebudou. O to méně plastové okvětní lístky...
Dvě mladý holky, někdo by řekl "žáby", sedí u stolku vedle mě. Pusy plné důležitých sdělení a objevů. Mobily opatřené ouškama od kočičky Kitty a stejně dětské je i oblečení. Růžová střídá bleďounce modrou, legíny jsou na stehnech napnuté k prasknutí a nohy mizí v huňatých kotníkových botkách opatřených imitací beránka.
"Ahoj", uslyším najednou a u mého stolu stojí paní Vietnamská a její brada je jen těsně nad hranou stolu, u kterého se chystám k hostině. "Nem cuon a bumbo, viď?" usměje se na mě a bez čekání zapisuje objednávku na proužek bílého papíru.
"Přesně tak. Děkuju.", usměju se na ženu, která už moje chutě zná.
Mít takovou ženskou v patřičné blízkosti je pro chlapa vždycky terno!
Holky od vedle si objednávají smaženou rýži s krevetami a paní Vietnamská se nepozorovaně vzdálí a do kuchyně zakřičí něco jako: "dam bán, quo saki changu kuion cham ge" - nebo tak nějak to bylo..
Čekám. Rozmístění předmětů na stole proběhlo, objednávka je hotova a tak si prohlížím výzdobu bistra. Pohled na obraz padající vody v přírodě je pokaždý úchvatný. Voda na obrazu se hýbe. Člověk má pocit, že voda na obrazu teče...
"To jako fakt Kundera?", ozve se z úst Kitty I. u stolu vedle mě.
Obě holky jsou ponořené v displejích mobilu.
"Ty vole," zasměje se její přísedící, "fakt Kundera? Si děláš kozy, ne? To je jméno?"
"Ne." odpoví Kitty I., "jméno je Milan. Kundera je příjmení.", nestáhne oči z dispeleje.
"No ještě, že tak." podotkne opět bez pohledu na svoji kamarádka Kitty II., "Kundera jako křestní jméno... to by byla pecka!"
"Kundera Kundera.", plácne dlaní do desky stolu při takovým fajn rozpoložení nad jménem Kundera Kitty I., "... to by moh bejt gynekolog, cóóóó? a směje se tak šťastně, až to bolí.
Kitty II. položí zásadní otázku: "No a von je co?"
Au, to taky bolí.
"Nějakej spisovatel," odpoví Kitty I., "máme si od něj něco přečíst a napsat o tom referát."
"Ty vole,", položí Kitty II. mobil na stůl, "referát o Kunderovi? Studuješ snad zdrávku, kočko?", mrkne na kámošku a znovu plesknutí dlaně o jídelní stůl.
"Ty vole," jede druhá žába v oslovení té první, "to sem zvědavá, jak se bude táta tvářit, až si mu řeknu o Kunderu...", směje se nahlas a zase plácá už oběma dlaněma o stůl.
"Tak si řekni mámě, ta s tim bude mít větší zkušenosti, ne?", objasní rozdíl mezi otcem a matkou jako předkladateli Kundery Kitty II.
"Hele," vypustí z úst naoko drze Kitty I., "ty si jako myslíš, že s tim táta nemá zkušenosti, nebo co?", už se smíchy skoro zalyká a její obě dlaně rudnou tím, jak jimi neustále plácá o desku stolu. "Podívej se na mě. Já jsem důkaz!"
"Nem cuon." uslyším najednou a přede mě přistane talířek se třemi vietnamskými palačinkami se spoustou bylinek a třemi poctivými krevatami do nich zabalenými. "Bumbo pak, jo?", usměje se na mě paní Vietnamská a k talířku přikládá mističku se sladkokyseločesnekovou salakvardou.
Jednu z palačinek vezmu do ruky, namočím do salakvardy a s přivřenýma očima se do tý lahody zakousnu. V tu chvíli přestanu mozek zaměstnávat přemýšlením o tom, jak dvě mladý holky řeší jméno Kundera i způsoby, jak se k jeho knihám dostat a v duchu, s plnou pusou asijských palačinek, Milanovi vzkazuju:
"Chvílemi má člověk v žití pocit jeho nesnesitelné těžkosti. Promiňte, Milane, za drobnou úpravu. Ale pak je přirozené, že se velkou část trablí snaží převést v žert a nevědění směšných lásek polaskat v zahradách, které má rád."
