Takové malé povídání o tom, kde se v nás berou sny, kudy k nám přicházejí a jak je možný, že na ně zapomínáme. Povídání s dětmi...
Víkendové teplo nás vyhnalo ven na zahradu. Mě s hrnkem kafe v ruce a pár dětí s míčema, mečema a samopalama z plastu.
"Vzdej se!", křikl na mě jeden z vojáků a já nad hlavu zvedl hrnek a polil jsem si kafem bledě modrý triko.
"Ratatatata....", střílel po mě pusou partyzán ze svého samopalu a já nejdřív, než jsem umřel, položil vedle sebe hrnek, aby mi v něm zbylo alespoň něco. Teprve potom jsem padl na záda, zaúpěl a skonal.
"Je mrtvej. Jo!", zařval můj kat a já se ani nehnul. To víte...mrtvej sebou tolik nemele.
"Tak ho zahrabeme pod kytky.", zaslechl jsem nápad holčičky, která v ruce samopal neměla, ale věděla, co se mnou dál.
"To se mi snad zdá!", zařval jsem z plných plic. Zmrtvýchvstáním jsem vyděsil hlouček dětí kolem mě. Rozprskli se kolem mě, jako když plivnete na rozpálenou pánvičku.
"Co se ti zdá? CO?", křičela na mě ta s balónem.
Posadil jsem se a vzal zpět do rukou hrnek s tím, co v něm zbylo.
"Zdálo se mi o hodnejch dětech. Ne o takovejch zlounech zlejch, jako jste vy.", řekl jsem úplně vážně a obličej oblík do smutku z toho, že takové děti kolem mě právě nejsou.
"Kudy k nám choděj sny?", klekla si holka s balónem na bobek těsně vedle mě.
"Sny k nám choděj všem dírkama, co máme v těle.", odpověděl jsem a pozoroval všechny ty ksichtíčky kolem.
"Nosem?", hodila holka s balónem další otázku.
"Nosem, očima, pusou i ušima.", upřesnil jsem. "Každou dírkou."
Ticho, které se k nám přidalo po mém oznámení, přerušilo jenom čimčarání ptáků lítajících nad zahradou.
"A jak? To tam vlezou sami?", zeptal se kat s kalašnikovem z PVC.
"No nosu sny nadejchneme. Očima k nám lezou jen sny, který můžeme pořádně vidět. A ušima se do nás dostanou sny, které mluví.", upřesnil jsem a loknul z hrnku.
"A pusou?", pátrala slečinka Balónová.
"Pusou jen když chrápeme. Chrápeš?", přitáhnul jsem si její míč k sobě.
"Já přece nevim, jestli chrápu, když spim.", reagovala ihned.
"Jestli nechrápeš, tak máš smůlu. Pusou, jako největší dírkou do nás, se dostávají ty nejobrovitější a nejlepší sny na celym světě.", a znovu si usrk z hrnku.
"A čeho se sny držej?", Balónová je se svejma otázkama takovej místní Platón.
"Sny se držej spánku. Jinak by to nebyly sny, ale jen příběhy ze dne.", vysvětlil jsem.
Samopalník namířil s přivřeným pravým okem do nebe na prolítajícího holuba.
"A co když spim na břiše? To mám pusu v polštáři a sny ke mně nemůžou.", Platón je holt Platón...
"Nejlepší je spát na zádech, aby si sny mohly vybrat, kudy do nás vlezou.", nenechal jsem se, "nesmíš se při spaní vrtět a přehazovat z boku na bok. To pak sny vyjedou ušima ven a je po nich. Ani si je nestačíš zapamatovat..."
"Ale když spim", protahovala další teorii slečinka s balónem, "tak mám oči zavřený. A jak se teda sny do nich dostanou?"
"Oční sny maj takový malý hůlky, kterejma ti nadzdvihnou víčka a šup, jsou tam."
"Ale nosem je to hnusný, protože tam jsou holubi."
"Nosem k nám lezou sny, co se nebojej. Dobrodružný sny. A navíc - tím jak to v nose klouže, k nám přijdou nejrychleji.", vypustil jsem svojí teorii o nosních snech já.
"Jooo...a co když spim odkopanej?" vykulil na mě oči kat a hlaveň jeho zbraně mířila přímo na můj obličej. V takových chvílích přestává všechna legrace a člověk, pokud není zrovna Juliem Fučíkem, začne mluvit pravdu.
"A co jako?", vzmůžu se na jediné.
"No přece...to do mě může nějakej sen vlízt prdelkou.", bylo mi dovysvětleno už ve smíchu, který katovi roztřásl celé jeho malé tělíčko.
"No vidíš.", dal jsem mu za pravdu, "ale o těch já vim prd. Spim přikrytej, to se musíš zeptat doma. Nezapomeň na to a zejtra mi řekneš, jaký sny k nám choděj touhle cestou.", vybruslil jsem z odpovědi.
"A mám se zeptat mámy, nebo táty?", chtěl kat vědět víc.
"Musíš se zeptat toho, kdo spí odkopanej.", hájil jsem tvrdě svoje právo neodpovědět.
"Ale to já nevim.", řekl kat smutně.
"Tak to musíš zjistit. Nesmíš usnout dřív než máma a táta a pak ,až oni budou spát, vlez k nim do ložnice a uvidíš...", spřádal jsem plány na katovu noc.
"Tak joooo. To bude žůžo! Jen abych neusnul.", skočil mi kat na lep.
"To rozhodně nesmíš. A zejtra se tu k večeru sejdeme a ty nám to povíš, jo?", odklonil jsem od obličeje hlavu kalašnikova z PVC a začal se těšit...
