"Když se na to díváš takhle, tak jo. Ale jinak to stojí za prd. Rubín nerubín.", zakalila moji sdílenou radost matka.
"Víš, že se nemá mluvit s plnou pusou.", dostalo se mi odpovědi na moje "ahoj", když jsem přejel prstem po displayi telefonu.
"Tys mi volala a já to nechtěl propást", vymluvil jsem se s ještě pořád plnou pusou.
"A co to žvejkáš?", zaznělo ve chvílích, kdy jsem polykal rozkousaný jabko a chuťové poháry dostaly takovou várku neřestný radosti, až jsem musel přivírat oči.
"Rubín", odpověděl jsem po nádechu po polknutí toho potěšení.
"Taky sem je měla ráda. Nejlepší podzimní jabka vůbec.", potvrdila máma moje rozpoložení.
"Už je nemusíš?, že jsi použila minulej čas?", zeptal jsem se zvědavě.
Chvíli bylo ticho a já se znovu, ale jen zlehka, abych mohl mluvit, zakous do rudýho rubínu se sexy drsnou slupkou, ve které se prolínaly zlatohnědý žilky.
"... když stárneš, tak si v určitý chvíli stáří začneš uvědomovat, že některý věci jsou třeba naposled. Vánoce, narozeniny, první jarní den, začátek prázdnin a konec konců i ty rubíny. Jíst se daj právě jen na přelomu září a října, pak už stojej za starou belu. Zmoučnatěj.", vysvětlila máma minulej čas, když mluvila o tom, jak má tyhle jabka ráda.
"Zorino....", zahudral jsem naschvál hodně káravě, "co to meleš? Jaký naposled? Rubíny dozrajou i příští září a ty mi z nich udeláš štrúdl a povidla a mokrej koláč a ještě mě s nima naučíš žonglovat."
"...a co kompot?", rozjela matka další možnost.
"Na kompot ti prdim. Kompoty jsou urny letního ovoce."
"Nebuď nechutnej. Já ti tu vyprávím o mlhavym strachu z možnýho konce a ty mi řekneš, že kompoty jsou urny letního ovoce - di do háje.", pokárala matka tentokrát mě.
"Ale dyť to tak je. Urna plná sladký vody a v ní se macerujou kusy hrušek, jablek, meruněk nebo broskví. V hubě to lítá jak splašenej mokrej hadr a s požitkem z ovoce to ma asi tolik společnýho, jako líbačka přes igelitovej pytlík.", bránil jsem svoji teorii.
Kousnul jsem si do rubínu tak, aby to křupnutí bylo v telefonu pořádně slyšet.
"No, když už jsme u toho konce,", pokračovala máma, "takový křupnutí je vlastně to nejlepší. Žádný zbytečný stonání, žádný polehávání a hadičky kolem. Prostě "křup" a je konec."
"Takže skok! Jeden dobře aranžovanej skok a je po všem.", zaznělo z mý pusy skoro jako rada.
Zase chvíli ticho a čas spolknout rozkousanýho rubína.
"Jenže", začala matka ostýchavě slovem, které vždy rozhodí naší mysl a zpřehází naše plány, sny a přání, "odhadnout kdy je správná doba k odrazu je těžký. ...se mi vlastně ještě nechce."
"No tak vidíš", začal jsem si chválit moji léčbu šokem, "takže za rok z rubínů štrúdl a mokrá buchta a když zbydou, tak i povidla", zajásal jsem nad svým umem.
"Máš recht, na urny je času dost....", řekla máma a rozpovídala se dál už o takovejch těch matko synovsky obyčejnejch věcech.
