Všichni známe takový ty chvíle, kdy se matky mění v kobry (nebo chřestýše?), mají sevřené rty, sveřepé pohledy a slova nevyslovují, ony je syčí...
Jedna taková kobra si ve stanici metra stoupla vedle mě a jen pár decimetrů za ní se u mě zastavilo kobří mláďátko. No, úplný mláďátko jako že žížalka to nebylo, ale do dospělý kobry nějakej ten pátek ještě chyběl.
Stará kobra byla fakt nasraná. To já poznám.
Namíchnutý kobry na oko dělaj, že je všechno růžo a žůžový, koušou si zlehka buď horní nebo dolní ret a čtou si ve stojanech reklamní plakáty s takovou náruživostí, jako by šlo o stránky z románu "Na větrné hůrce". Předstírají, že jsou v pohodě, ale uvnitř nich bublá láva Etny a sem tam v nich práskne rána podobná explozím ve Vrběticích.
Malá kobrička (nebo kobřička???) zase dělala, že ve stanici metra poblíž matky kobry vůbec neni. Dělala to tak bravurně, že si kolemstojící (to jako já) mohl i myslet, že byla jako socha ukradena v muzeu voskových figur a do prostoru peronu metra umístěna nějakým konceptuálním umělcem jako memento všem syčícím matkám. Byla tichá, pokorná, vyplašená a zahnaná terorem matky do kouta hanby a všech dalších lidských neduhů.
"A nemysli si, Andreo", začala matka kobra cedit slova skrz sražený zuby a jménu mladé kobry dala důraz naznačující opravdu velký průser, "že ti tohle projde. Já už tě mám vážně dost. A dívej se na mě když na tebe mluvím."
Minimálně zvláštní je, že matky po nás ve vypjatých okamžicích JEJICH životů často chtějí, abysme se na ně dívali. Co je to za potěšení, dívat se na matku, která vás tepe, nebo která nad vámi pronáší téměř kletby a dívá se při jejich vyslovování s mystickým výrazem v obličeji kamkoliv jinam. Jen ne na nás!!! Včerejší stará kobra četla na velkym boardu připevněnym na zdi za kolejema zprávu o tom, že Penta ovládne Masarykovo nádraží. Muselo to bejt zdrcující čtení.
"Ale mami...", vzedmula se kobr(ř)ička buď k jakési chuti vysvětlování, nebo...nedej bože, přímo k odporu.
"Mlč, Andreo, mlč. Teď ne.", cedila dramaticky pomalu jedno slovo za slovem mezi zubama kobra starší.
"Ale ty za to taky můžeš", vzepjala se k heroickému odporu kobra ml..
Z matky, dosud více méně vizuálně pojaté Sarah Bernhardtové se stala ve zlomku vteřiny kominda z Karlínskýho dividla. Spíš sboristka než sólistka.
Nadskočila, jako když se slepice ve výběhu lekne ježka, do kterýho omylem klovne.
"Tak já?", píchla se pečlivě rudě namalovanym a dokonale ostrym nehtem ukazováčku do hrudi a rozkmitala hlavu jako samec rajky při námluvách.
Zhluboka se nadjechla a udělala dva kroky doprava a dva dozadu. "Tak já nechala pytlík s hulenim na lince a díky MNĚ si babička to hulení zalila jako čaj a pak ho všechen vypila??????...."
A pak se do stanice metra vřítil stříbrno šedej červ a všechny nás spolknul a spolknul i ty dvě kobry, který prošly jeho traktem a rychle se ode mě vzdalovaly a já teda nevím, jak to s tou nebohou babičkou dopadlo....
