Dialog s asijskou servírkou ve vietnamsko-thajsko-vesnické restauraci může během pár sekund změnit naštvání v celkem zábavnou desetiminutovku.
Pokud žijete na vsi, kde v restauraci na jejím horním konci zalejou cokoliv na talíři hnědou hmotou a dole pod kopcem vám ve druhé (a poslední) hospodě ledovej salát přelijou divnou srajdou, kydnutnou do plastovýho talířku a říkají tomu "caesar salat", skáčete blahem, když mezi těmito stánky nepotěšení otevřou novou restauraci Vietnamci.
Skladba menu je obdobná jako u ostatních restaurací tohoto typu a tak jdete na jistotu. Letní závitky, bun bo nam bo nebo pho. Stačí tato tři jídla vhodně kombinovat a váš domácí sporák může chvílema osiřet.
---
"Dobrý den" - pozdravím nahlas, aby si personál všiml, že jsem přišel a dostalo se mi jídla co nejdříve, protože mám hlad.
"Dobý. Dobý. Jíst tady?", roztočí vietnamskou češtinu paní servírka.
"Ano. Tady.", krátím češtinu co to jde a navíc velmi jasným kýváním hlavy dávám najevo, že chci talíř, židli a stůl.
"Co bude?", usmívá se servírka a já se těším.
"Nem cuon a bun bo nam bo.", objednávám hrdě vietnamsky a těším se na reakci.
"Cislo vis?", zašmodrchá češtinu paní z Asie.
"Nevím.", odpovím s proviněním jako žáček v základce.
Paní z Asie mi z ruky vytrhne jídelní lístek a nehtík opatřený blýskavými kamínky zapíchne do menu.
"Set", řekne nejdříve a "Ciceci" poté. "Nem cuon, bun bo nam bo. Dobly. Bude.", uzavře objednávku stejného, co jsem vyslovil bez čísel a odchází do kuchyně.
Společnost mi do chvíle, než mi budou předloženy závitky a poté nudlový salát s hovězím masem, dělají různé plastové dózičky s octem a mrkví, s chilli, košíček s hůlkami, lahvička se sojovkou, pepřenka a slánka. Kochám se jimi jen chvíli.
"Tady mas.", přistanou přede mnou tři průhledné stočené asijské palačinky, do kterých jsou zamotány nudle, okurka nakrájená na proužky, krevetky růžové jako trika kluků v Pride pochodu a slast slibující zelená barva koriandru.
"Bun bo nam bo potom, jo?", usměje se servírka a moje mlsná huba se těší na orgie. Čapnu do ruky první palačinku, namočím jí v dodané sladkopálivokyselé omajdě a zasunu do pusy.
Slast! Ráj! Zážitek z krajiny gastro potěšení!
Trvá to ale jen chvíli. Moje rozmazlená kušna najednou v palačince narazí na něco, co v ní nikdy před tím neobjevila. Opatrně a podle etiky tuto divnost chvíli zkoumám v puse a pak jí nenápadně vyplivnu do připraveného papírového ubrousku.
Škvarek! Nebo, lépe řečeno, kus ovařené vepřové kůže. Ještě, že nejsem cimprlich!
Důkladně zkoumám další obsah nakousnutého závitku a zjišťuju, že podobných kousků je v něm možná víc.
"Promiňte, můžu?", dávám nahlas i gestem ruky najevo potřebu přítomnosti servírky u tohoto úkazu.
"Muzu.", odpoví s úsměvem paní a v cukuletu stojí u mého stolu.
"Co to je?", dělám ze sebe neználka a koncem hůlky ukazuju na "vařený škvarek" na mém talíři.
Paní se k talíři ukloní tak, že svýma řasama už už jezdí po jeho povrchu a je zticha.
"Co to je?", zeptám se ještě jednou, i když vím, že jde o kus kůže prasete, která do Nem cuon prostě nepatří. Asi tam spadla při připravě bun cha talíře.
"To?", překvapí mě její otázka a ještě víc skutečnost, že paní vezme z talíře škvarek mezi prsty, chvíli si ho prohlíží a pak ho zase uloží na původní místo. Zpět na talíř...
Usměju se.
"No - to. Co to je?", ptám se potřetí a doufám v odpověď.
Paní mlčí. Možná hledá slovo. Možná nechce odpovědět. Možná mi nerozumí. Možný je všechno.
"To maso.", odpoví a pusa se jí roztáhne do pověstného mírumilovného asijského úsměvu.
"To není maso.", řikám pomaličku, slova od sebe doslova odkrajuju a pořád se směju. "To je kůže."
"Muze?", dostanu odpověď. "Maso v nem cuon, vis?"
Nedám se.
"To ne maso.", přecházím do vietčeštiny. "To kůže. V nem cuon ne kůže. V nem cuon krevety!", jedu češtinu přeoperovanou do asijštiny tak, aby mi servírka rozuměla.
"Kevety.", vydechne slovo s radostí paní z Asie a vezme opatrně v mé ruce drženou hůlku, její konec píchne do zatím nenakousnutého závitku, pod jehož horní vrstvou si lebedí jeden kousek týhle mořský lahůdky. "Kevety tady taky. Tak." Stojí a usmívá se na mě.
Vytáhnu tedy ze závitku jednu krevetu a položím ji vedle škvarku.
"To kreveta", ukazuju hůlkou jako ukazovátkem na růžovýho červa. "A to škvarek.", ukážu na kus vepřové kůže. "To je rozdíl."
"To rodil. Skarek neni. To maso.", stojí paní servírka vedle mě v mírném uctivém předklonu a dlaně má cudně spojené před svým klínem.
"Vy mi nerozumíte.", pořád se usmívám a vlastně už nevím kudy kam.
"Já vím.", pořád se usmívá i paní. "Kevety ne maso. To maso!", ukáže znovu blýskavým nehtem na kus prasete na mém talíři.
"Ale nem cuon není maso. Nem cuon krevety.", snažím se, aby mi bylo rozumět, ale je to prd platný.
"Kevety jo. Tady. Tady. Tady. Tady.", je už trochu namíchnutá, když ukazuje na všechny krevety viditelně umístěné do zbývajících, dosud nenakousnutých závitků na mém stole.
Vzdávám to. Škvarek přikryju na talíři ubrouskem.
"Maso neni.", směje se paní servírka mému triku zmizení kusu masa.
"Maso není.", přitakám oddaně a pro jistotu zeptám se: "Bum bo nam bo stejný maso?". V případě instalování škvarku/vepřové kůže do bun bo nam bo bych raději objednávku včas zrušil.
"Joo. Bun bo nam bo maso. Ne tohle. Maso. Ne kevety. Maso. Dudle. Vis?" popíše v rychlosti složení talíře, který se pro mě chystá v kuchyni.
Škvarek odpočívá pod ubrouskem. Dva zbývající závitky čekají na talíři. Paní stojí. Já sedím.
"Eteneco?", ptá se servírka úslužně.
"Nic.", vzdávám definitivně.
"Nic. Dobly. Bun bo dobly. Ted bude. Jo? Piti?"
"Piti pivo.", odpovím v jejim dialektu.
"Pivo dobly. Maso ne. Jen pivo.", cha cha cháááááááááá, směje se paní na celej lokál a zmizí.
---
Druhý závitek při čekání na bun bo byl ne maso, jen kevety a moc dobly.
---
Hluboký talíř plný vůní a barev přistál na mém stole po pár minutách. Bun bo nam bo bylo na světě. A vonělo rajsky.
"Maso.", ukáže paní na tenké plátky hovězího. "Zelí", ukáže na koriandr, mrkev a sojové klíčky. "To...", vahá, když ukazuje na drcené opečené buráky.
"To oříšky. Taky dobrý.", napovídám slovo, který je pro Vietnamce k nevyslovení.
"Tezky. To tezky. Ale dobly. Jo? Bunbo nam bo. To maso. Maso!!!", raduje se paní servírka a čeká u stolu jako maminka, která chce pochvalu za svoji koprovku.
Proházím tedy hůlkami načančaný obsah hlubokého talíře a naložím první soustu do pusy.
Prožívám nirvánu a je to na mě dost vidět.
"Dobly, jo. Jadu. Ted nebudu. Budu az ne maso a este pivo budu.", plácne se pomateně paní do čela a běží k baru pro půllitr dávno načepovaného piva, z něhož už pěna odešla do věčných lovišť.
Návštěva Asie se blíží ke konci. Pusa a žaludek dostaly co potřebovaly a hlava si užila radosti. Poděkuju, zaplatím, dám diško a odcházím.
"Na shledanou.", zamávám přes lokál servírce u stolu, kde si lidé začali objednávat.
Podívá se na mě, zamává mi taky a řekne: "Maso bude. Budety?"
