Z počátku si v tom člověk může i rochnit. Zažívá dosud nepoznané a zatím neobjevené, ale čím je to delší, tím víc to ve finále bolí. Délka rozhoduje!
Kolem zdejšího bazénu s termální vodou (Topusko v Chorvatsku) se to hemží důchodci, chodítky a berlemi. A slovo "hemží" berte, prosím, s velikou nadsázkou.
Žití tady zpomalí i lenochoda. A to už je, panečku, něco!
---
"... už je to tady dlouhý, mami.", trochu jsem si Zorině pofňukal do telefonu. Pofňukal jako tenkrát, když jsem měl ještě vlasy a základka mě odtáhla na tři tejdny do školy v přírodě.
"Jo jo, hochu, příliš dlouhý věci bolej. To znám.", odpověděla máma do mobilu ve chvíli, kdy se dáma v plavkách a igelitovým pytlíkem od rohlíků na hlavě ploužila kolem mého lehátka ke své židli. "Jak už tam jsi vlastně dlouho?", zeptala se Zorka poté.
"Dneska přesně měsíc.", odpověděl jsem skoro holou větou a měl přitom přivřené oči, protože chorvatské sluníčko tady v říjnu fungovalo v červnovém režimu.
"A sakra. Navíc bez sporáku, co?", hupsla máma do skoro letního povídání.
"Bez sporáku?", prásklo ze mě.
"No, že musíš žrát, co ti uvařej jiný, ne? To pro tebe musí bejt strašný. Snad horší, než bejt bez sexu.", rozvíjela Zorina téma "dlouhý/sporák/sex".
"No vidíš, to mě ani nenapadlo. Ale máš recht. Jak já už dlouho neslyšel lžičku máslíčka škvařícího se na pánvi...", zasnil jsem se ve chvíli, kdy vedle mě poklusával pán se svým chodítkem. Kovové nožky chodítka stepovaly po dlaždicích kolem bazénu jako Fred Astair. Tedy ... stepující Fred Astair ve zpomaleném z p o m a l e n é m filmu. V kontrastu o ostrými zvuky tyček chodítka mlaskaly po dlaždicích mokrá chodidla starého chodce.
"A teď točíte?", zeptala se mutr do zvuků pomalu odcházejícího chodítka a mlaskajících chodidel.
"Ne. Mám zas po pár dnech volno. Jsem u bazénu.", odpověděl jsem a pozoroval přitom čtyři penzionované víly.
V bazénu stály v malém kroužku tak, že jim hladina vody smáčela prsa přes dost huňaté plavky. Z dálky ty plavky vypadaly jako ušité z celty. Zřejmě nic pohodlného, nicméně kvalitně držící tvar! Prsy důchodkyň po hladině tak zlehounka poplavávaly. Zlehounka. Jako když na hladinu dolétne pírko volavky šedé.
Najednou...všechny pravé ruce na hlavu a hlavinku posunout mírným úklonem doleva. Po chvilce obráceně. Levé ruce vzhůru a hlavinku mírně doprava. Víly se proměnily v Jane Fondové. Vodní aerobik.
"Co mlčíš?", přeruší Zorina tu nádheru, kterou mám skoro na dosah.
"Ženský tu v bazénu začaly cvičit erobik.", odpovím pomalu a zasněně.
"No vidíš!", vypískne mutr, "... a ty si stěžuješ, že je to dlouhý. A jsi v práci - platěj ti i dnešek, že jo? -, ležíš u bazénu venku na slunci, v říjnu!!!!! a čumíš na ženský, jak se rachtaj ve vodě. Hovno zle!", sypala ze sebe Zorina.
"Jak vypadaj?", zeptala se osudově.
Otevřel jsem oči a v širokém záběru jsem si dal celý prostor kolem venkovního bazénu.
"Vypadaj jako ty.", odpověděl jsem po krátkém zaváhání.
Ticho.
"No tě péro. Tak to teda nejni žádnej obrázek ke koukání, co?", začala se máma smát, "tak to už ti věřim, že je to tam dlouhý a bolí to.", pohladila mě slovama tak, jako by mi stála za mnou a na moji dohola oholenou hlavu něžně položila svojí dlaň.
V tu sekundu jsem chtěl bejt doma, a ne v Topusko. V tu chvíli jsem chtěl bejt s Josefem, udělat si na sporáku k snídani míchaný vajíčka na másle, poslouchat při tom Ninu Simone a pak zajet na chalupu a vzít Zorinu do náruče a Stelle na zahradě pod lípou vytáhnout z pusy donesený klacek a hodit ho dolů ke smrku a s rozkoší pozorovat, jak ta stará čubka skáče radostí po podzimní trávě u nás doma.
"Jsi tam ještě? Haló?", přeruší máma moje snění.
"Jo, jo. Jsem.", odpovím krátce.
"Hele, ale vono to přece nemůže bejt tak blbý, že bys byl až takhle smutnej. Tak tě neznám, holomku.", zahartusila na oko Zorina. "Koukni se kolem sebe a řekni mi hned to první co vidíš.", posílala mi Zorina energii naděje z Tisý až do Topusko.
Zvedl jsem oči a ....
"Berle. Vedle u lehátka ležej berle, mami."
Ticho.
"Tak já se na to už vyseru. Já už tě chlácholit nebudu. To fakt nemá cenu. Musíš to holt už jen vydržet.", konstatovala mutr krátce ve čtyřech větách a pak řekla "čau" a mobil se stal jen černou destičkou.
---
Z počátku si v tom člověk může i rochnit. Zažívá dosud nepoznané a zatím neobjevené, ale čím je to delší, tím víc to ve finále bolí. Délka rozhoduje!
