... k zadkům černošek jsem nikdy nečuchala

"... no jo, kluci, tenhle vítr, co vám teď čechrá vlasy, přiletěl ze Zanzibaru. Ještě ráno tam hladil holý zadky černošek a najednou se vám honí po hlavě." Nad nůší po okraj plnou natrhaných jeřabin člověka napadnou různosti...

V polovině srpna se ze mě a bráchy stávaly cvičené opičky.

Babička stála rozkročená pod obrovskou jeřabinou a my jsme v jejích větvích poskakovali jako cvičení makakové. Namísto kokosových ořechů jsme ale na vixlajvantovej ubrus rozprostřenej u kmene stromu házeli  z jeho koruny dolů trsy rudých jeřabin.

"Natáhni se víc doprava, tam je toho hodně.", richtovala svoje opičky babička zdola a rukama ukazovala směr, kterým jsme se měli vydat, aby bylo co rvát, házet dolů a následně pak na zahradě vypucovat a připravit k vaření jeřabinového džemu.

Když se koruna stromu přestala červenat, slezli jsme zase dolů, chytli za cípy ubrus plnej rudých kuliček a ty opatrně nasypali do připravené nůše.

"Pánbíček nám toho zase nadělil, co?", pochvalovala si babička úrodu a my byli otrávení, protože jsme věděli, že nás čeká činnost už ne tak dobrodružná. Všechno otrhat, separovat větvičky od kuliček, větvičky natrhat na krátké stopky a odvézt na hnůj a s kuličkama dojít do kuchyně a vysypat je do hrnce na rozpáleným sporáku.

Nůši jsem na zádech dotáhl do spodní zahrady, kde jsme se usadili do stínu bříz, nůši usadili mezi tři židle a k ní nachystali dva vajdlingy, které postupně polykaly drobné červené korálky padající do nich z našich dlaní.

Každá zkušená babička ví, že práce musí bejt radost. Kor práce, ke které přitáhnete děti, které by radši prolejzaly smeťáky nebo chytaly žáby v místním kačáku.

"Tenhle vítr", řekla babička uprostřed čištění trsů jeřabin, "k nám přiletěl ze Zanzibaru. Ještě ráno hladil zadky nahejch černošek a teď se, kluci, prohání ve vašich vlasech.", dopověděla a nastavila tvář větru, který jí cuchal šedé vlasy a honil je ze strany na stranu a občas vlasy poslal na oční víčka, která se lekla a přivřela rychlostí, s jakou z kamene zmizí ještěrka, když ji vyrušíte při slunění.

Z otravného selektování jeřabin se začalo stávat dobrodružství.

"Jak dlouho sem ten vítr letí?", zeptal jsem se a do pusy hodil hrst kuliček, které byly po skousnutí hořké jako dny, kdy se rozednívá po osmé a stmívá kolem čtvrté odpoledne.

"Asi tak pět hodin.", zalhala babička v době, kdy děti ještě lež od fantazie nerozeznají. "Chvíli mu to trvá. Nejdřív musí přeletět celou Afriku, trochu se zapotí při přeletu Sahary, ale pak je mu hned zase dobře, protože letí nad mořem, kde se ohřeje a kouká na ženský v plavkách, jak se tak povalujou po pláži.", fantazírovala babička o větru ze Zanzibaru.

"A vidí i lodě na moři?", zeptal se brácha a hrábnul dětskou dlaničkou do nůše pořád ještě plné trsů jeřabin.

"Vidí", mudrovala babička dál, "a některejm napne plachty, aby byli lidi na palubě brzo doma."

"A kudy letí pak?", pošťuchoval jsem vyprávění.

"Jakmile vítr vopustí moře, klouže kolem řek a polí v Itálii a fouká do obilí a žloutnoucích vinic. Musí si tím vším pořádně napakovat kušnu, aby měl sílu přeletět Alpy a u Vídně fouknout do kabin na obrovským kole v Pratru. Trochu ty budky rozhoupe, aby lidi křičeli a jako se báli, že se kabina při jízdě nad tim městem utrhne.", zhrubl babiččin hlas a tím dramatickému vyprávění notně přidáno.

"Jak je Afrika velká?", zeptal se zase praktickej brácha.

"Podívej se támhle", ukázala babička přes pole k horizontu, ze kterým se skrývaly Petrovice. "Vidíš někam?"

"Nevidim.", přiznal brácha.

"Tak vidíš. A Afrika je ještě dál.", zakamuflovala babičky výmluvu k neznalosti kilometrové rozlohy celé Afriky. "A otrhej ty větvičky pořádně, jinak tě v zimě budou u svíčkový škrábat v krku.", hrábla babička dlaní do vajdlingu a pár větviček z něj jen tak halabala vytáhla ven a pohodila do trávníku.

"A z tý Vídně letí kudy?", otrhával jsem kuličku po kuličce a čekal na další vyprávění.

"Z Vídně si to ten štramák namíří přes Slovensko, přeletí Bratislavu a pak to vezme přes Hodonín na západ směrem na Prahu, tam chvíli čechrá prádlo pověšený na šňůře pradlen ze Žižkova a když má hotovo, vezme to k nám na sever a přiletí až sem do Tisý.", vyprávěla babička dál zkazky o větru, kterej k nám letí až ze Zanzibaru. "Slyšíte ho, jak vyprávi?", mrkla na nás a hlavou lehce trhla směrem do koruny a větví bříz, pod kterými jsme seděli a otročili na základu jeřabinového džemu.

"A co řiká?", chtěl jsem vědět.

"Ty to neslyšíš?", zeptala se babička a tím získala čas na další porci fantazie určené k servírování dvěma malým klukům.

"Brácha neumí africky, babi.", brzdil imaginaci ten, který měl odjakživa všechno rád logicky uspořádané.

Babička poposedla na židličce, opřela se loktama o stehna široká jako lány kolem nás, nadejchla se a spustila.

"Že prej je na Zanzibaru dobře, to řiká. A že tam houpe větvema, po kterejch lezou opice, jako jste lezli vy před chvílí po naší jeřabině. A taky vypráví o banánech a moři, který je kolem ostrova modro zelený a teploučký jako ranní kakao, který necháš v hrnku chvíli opuštěný na kuchyňský lince.", šmakovala si babička na svejch vymyšleninách.

"A co ty zadky černošek, babi?", mrknul jsem a usmál jsem se na paní, která vypráví o něčem, co v životě na vlastní oči neviděla.

"Jsou stejný jako naše. Dvě půlky a mezi nima čárka. Jen díky barvě kůže vypadaj jako kakaová bábovka. Ne mramorová, ale celá hnědá. Prdelky černošek vypadaj jako dvě rumový pralinky položený vedle sebe na stůl. Voni sou ty ženský totiž dosti hubený.", fantazírovala Lída, co to šlo.

"A voněj stejně?", zeptal se zase ten, co radši logiku, než krásné vymýšlení.

"To nevim", přiznala babička, "k zadkům černošek jsem nikdy nečuchala, páč jich tady moc nežije. Ale určitě voněj po kakaovejch bobech. Jinak hnědý zadky vonět nemůžou."

"A můj bílej voní jak?", nenechal se logik odbejt jen tak.

"Tvuj voní po buchtičkách ze šodó. Voní po másle a smetaně a taky tak trochu po vanilce.", odpověděla babička stejně jemně, jako se šodó povaluje po miniaturních kynutých buchtičkách rozházených po bílém porcelánovém talíři.

"Ale vanilka roste v Africe, že jo?", napadlo mě a do vajdlingu jsem vhodil další hrst otrhaných jeřabin.

"No právě", lapla babička po mé přihrávce. "A právě proto jíme buchtičky se šodó v létě na zahradě. Aby nám do nich vítr, co přiletí z Afriky, fouknul trochu vůně vanilky. Aby nám líp šmakovalo..."

---

Přichází zase doba jeřabin. Červené kuličky v korunách stromů čekají na ten správný vítr. Na vítr ze Zanzibaru, který s sebou do Česka přinese vůni vanilky, aby nám buchtičky se šodó polykaný z polívkových lžic chutnaly víc a pomohly nám vyprávět o věcech, které jsme nikdy na vlastní kůži nezažili.