Čím jsem starší, tím víc přemýšlím o smrti. No, přemýšlím... Spíš mě myšlenky na ni napadají častěji než v dobách plnohodnotné pravidelné ranní erekce. A taky se učím přemýšlet o tom, co před ní? Co vlastně před smrtí? Někdy je dobrý si otázky položit jinak.
Před smrtí je mnohem důležitější než po ní.
Teď se omlouvám všem okultistům, spiritualistkám, šamanům a věřícím, ale já věřim v jedno: po smrti už bude klid. Doufám.
Předsmrtí je mnohem důležitější. V předsmrtí v době před smrtí kolem nás buď všechno dře nebo klouže.
Ale všichni začínáme stejně. Jsme v době narození posazeni na start tobogánů z bledě modře průhledných plastových lesklých tubusů, kterými proudí vlažná voda. A naše tělo v tubusu - hlazeno vlažnou vodou - se pocitově vrací do břicha matky vystlané přívětivou vodou plodovou.
A ty hladové bleděmodré průhledné krky zhltnou naše těla, polaskají je jazyky nacucanými vlažnou vodou a zpolehounka nás rozjedou do života. A jde o jízdu na megatobogánu, zapomeňte na ty brčka, kterýma se projíždí v aquaparcích. Tohle je tobogán tak obrovskej, jako byste jeho tubusy obkroužili Zeměkouli. Tak.
Po každém projetém půlkruhu v tomhle tobogánu zestárnete o rok. Tak.
Po pár průjezdech začnete šišlat, pak mluvit, pak mudrovat.
Po sedmi až osmi půlkruzích začnou holkám růst prsa a klukům efébské ochlupení kolem jejich pindíků.
Pak najednou zjistíte, že je vám přes dvacet a užíváte si průjezdy půlkruhama s gejzírama rajcovní vody stříkající kolem hlavy a bubnující vám až do bubínků v uších. Letíte tubusem jako jehla, když protíná kanavu. Přímo. Za svým. Bez ostychu.
S hlavou zamotanou prolítnete někde na úrovni Rovníku do čtyřicet plus a vodu kolem svého těla přestanete vnímat jako automatickou a začínáte přemýšlet o tom: co když dojde??? Mozek z části vyplaví emoce, nebo je spíš nějak divně na chvíli přidusí a do popředí se dostává snaha ukázat, jak dobří jste. Více racia než pocitů. A dobří v tubusu budeme jedině tehdy, když nám v tom pomůže voda. Začínáme se přizpůsobovat, abysme klouzali. Jak pošetilé a dravé v jedné vteřině!
A pak nás sprint z předchozích půlkruhů paradoxně vyžene do míst, kde sami zpomalíme, protože poznáme, že chodit rychle je chvíli fajn, ale na dýl je to fakt vysilující. Poznáme, že stihnout každej den všechno od úřadů po teplou večeři je heroické, ale že zpomalit je jako načapat v celym tom zelenym blázinci pod nohama právě ten jeden čtyřlístek. A voda v tubusu se sem tam jako rajda otře o naše tělo, ale žádná velká sláva už to často nebejvá.... Tělo změní tvar, lehce změkne (to bude asi i tím omezením rychlé chůze) a sem tam, mrcha jedna, zabolí. Jako když si jako dítě zapíchnete do prstu malou třísku. Jenže tenkrát stačilo pofoukat...
V tyhle části tubusu jsem teď já.
Svištím si to už pod rovníkem dolu k Jižnímu pólu. Tedy do míst, kam směřoval i Roald Amundsen.
V tubusu je krásně. Tempo se zmírnilo, vody je pořád dostatek a tělo v ní je krásně rozpláclý a užívá si to pohodlí, které do těla přenesla lehce updatovaná hlava.
Všem jezdcům pohlcených tubusem a v současné době ještě nad rovníkem vzkazuju: "Těště se pod rovník. Jo!"
Tak třeba takhle může vypadat předsmrtí. V období před smrtí by to mělo hlavně klouzat. Někdy hravě, jindy dravě. Ale klouzat.
A takhle já občas v poslední době přemýšlím o smrti - pardon - předsmrtí. Nuda není nic pro mě.
V předsmrtní době by měl bejt nudnej maximálně tak blog.
