Otevřené kuchyňské okno do zahrady se může v určitý, prapodivně lehounký zlomek sekundy změnit v divadelní foyer...
Někdy stačí být doma pár dní sám a začnou se dít věci.
Věci, kterých si při každodenním společném životě ani nevšimnete.
Ve dnech samoty se třeba polštář na druhé půlce velké postele každé ráno zamračí jako zhrzelý sirotek. Osuška na háčku dveří koupelny - dosud zvyklá na neustálou přítomnost své sestry - se najednou diví, že tam visí sama. Závěsy před okny sebou škubají v nervózních sledech, protože je jim divné, že s nima už sakra! tři noci nikdo neškubal a neposunul je k sobě. Oba pruhy závěsů na sebe vidí, ale je jim odepřen noční polibek na přivítanou a ranní pusa k "tak zas večer"...
... jsem už třetí den sám doma.
Vlastně ne sám. Je tu se mnou Stella.
Jenže... ta už je sem tam ve stavu, kdy si klíďo píďo myslí, že je jednorožec, který pajdá savanou a na nohou má vietnamky a na zádech pytel plnej Ledňáčků. Navíc je totálně hluchá a nejvíc jí baví chodit bytem v noci... proto jsme milostivé nakoupili extra běhouny, abychom při tom jejím špacírování mohli spát. Ale k miskám pořád ještě trefí a venku si odpajdá to, co dělala celej život.
Takže jsme tu sice dva, ale já jsem už třetí den doma sám.
A tak si všímám.
Sedím v křesle v kuchyni, ticho by se dalo mazat na chleba, v ruce knížku povídek od Marka Epsteina, Stella spí, okno otevřené a do něj stále ještě nakukují květy zvědavých vysokých sasanek. Zvedá se vítr a přes naši zahradu jakoby nějakej černokněžník přehodil černočernej plášť.
Začíná šumět déšť. Drobounce. Zlehka.. jako když myslíte na nekalosti. Sklapnu knížku a koukám z okna ven. Šumí to tam jako v divadelním nebo koncertním sále. Takové to šůůůůůůůůů, šušůůůů, šůůůůůůůů. Dešť mi nahrává.
Sedím ve foyer koncertního sálu. Poznal jsem to podle toho, že v sále - za oknem našeho kuchyňského okna - se k rytmu a melodiím kapek deště přidaly všechny smyčcové nástroje, jaké vás jen napadnou a rozeznělo se Adagietto z Mahlerovy Symfonie č.5.
Jako když si nahej lehnete do postele a tělo přikryjete lehounkou mohérovou dekou. Jako když jen tak upijete ze šálku s vlažným jasmínovým čajem. Jako když se vás ten váš člověk najednou jen tak dotkne a usměje se. Jen tak...
Pocity, nálady, vzpomínky, radost, zamyšlení, kouzla a všechno další se do naší kuchyně dostaly na vlnách deště, který sílil spolu s Adagiattem a frakcovitě rozcákával vodu ze svých kapek po parapetu okna.
A venku, v sále, pořád zatemněno a vysoké stvoly sasanek se v tom dešti proměnily v lascivní kabaretní tanečnice, schvácené potem a se zplihlými vlásky jejich okvětních lístků. Vítr jim pomohl ohýbat tělo tu dopředu, tu jako luk ohýbl stéblo sasanky od hlavy k patám. Babička by řekla "boží dopuštění".
Já ne. Já seděl ve foyer koncertního sálu a duši mi svojí vlídností a naléhavostí naplnil zcela pan Mahler.
... a pak to najednou zase pominulo, déšť ustal, sasanky se oklepaly z toho všeho tanečního víru a Adagietto pomalu odcházelo spolu s deštěm od místa, kde jsem už třetí den sám.
Jsem až poťouchle zvědavej, co všechno se ještě stane...
