Některé ženy přehánějí. Jiné se nikam neženou a čekají. Další by rády přeháněly, ale čekají v koutě na prince. Jiné se ožerou a mluví nahlas.
To tak sedíte na lavičce v docela divnym parku u ministerstva zdravotnictví, přemýšlíte, kde sehnat držák na plováky do splachovače záchodu a na lavičku vedle usedne Tina Turner.
Trošku vás to vyhodí z rovnováhy, protože tady byste čekali například paní Marksovou Tominovou z vedlejšího minsocvěcí, ale Tinu Turnerovou rozhodně ne.
A pak si řeknete: "mám rád příběhy" a čekáte na předkrm...
"...well the men come in these places and the men are all the same...", začne si s opravdu mírným přízvukem pobrukovat Tina vedle na lavičce a vám se nenápadně rozjede huba do úsměvu. Po těch pár ledovejch dnech není úsměvů nikdy dost.
Tina zpívá a vypadá to, že vůbec neví, že sedíte vedle. Má o sebe opřená kolena a na nich díry v punčocháčích, oční stíny a barvu na řasy rozmazaný kolem ubrečenejch očí a pobrukuje si vaší oblíbenou "Private dancer". Kabelka se jí vedle kotníků povaluje jako právě uhynulej pes.
Děláte, že si nevšímáte, že ani nevíte, že tam sedíte, ale strašně se těšíte na pokračování.
"... I´ll do what you want me to do...", dává už Tina do zpěvu všechno, vám dochází, že je docela slušna ožralá a venčení psi se začínají zastavovat u její lavičky...
Na kontaminování náhlým zvracením ja naštěstí od vás v dostatečné vzdálenosti a nezpívá zrovna blbě. Tak proč odcházet?
"Já jsem krásná, že jo?", zeptá se najednou a vám je jasný, že i když pod vlivem, koše na odpadky poblíž lavičky se fakt neptá. Otázka směřuje k vám.
"Jo, jste krásná. Jen máte odřený kolena.", pustíte z pusy, protože vám přijde blbý jen tupě pochlebovat a zkusíte dialog posunout hravou formou.
"Já upadla, víte?", dostane se vám navozující věty a provinilého pohledu z očí rozmazaných jako na obrazech od Bolfa.
"Někdy se to nepovede", reagujete bystře, aniž byste museli litovat, nebo se přiliš vyptávat, kde a proč Tina Turner upadla.
"Uklouzla jsem támhle po psim hovně", ukazuje Tina prstem k Náplavce a já, skoro jako pavlovův pes, sáhnu v sedě instinktivně do zadní kapsy džín a prstama zkontroluju, esli v ní mám pytlík na Stellino hnědé...
"Máte ráda Tinu Turner", odvádím téma z fekálního na kulturní.
Dáma s odřenejma kolenama se na mě podivá s neskrývaným údivem a řekne: "Jak jste to poznal?"
Oceníte její smysl pro humor a lehce jí zalichotíte: "Zpívala jste si teď její Private dancer..." a pak zapískáte na psa, protože stojí nehnutě a nebezpečně blizko malého dítěte, které má v ruce rohlík. A ty Stella miluje - hlavně, když je může ukrást někomu z ruky.
"Ale já jsem krásná, že jo?", začíná se Tina cyklit, protože alkohol občas udělá lidem z hlavy flašinet, nebo spíš audiosmyčku, ze které není úniku. "Nemáte cigaretu?", nakloní tělo Tina lehce směrem k mé lavičce, ztratí balanc, nejdřív padne na bok na lavičku, hlavičkou lehce ťukne o opěrky na ruky a pak se svalí na kolena a klečí na zemi jako kajícnice.
A protože jsem galantní jelen, tak jsem vyskočil, chytil Tinu za ruku, zvednul a usadil zpět na místo, odkud se tak krkolomně vydala na via Dolorosa kousek od ministerstva zdravotnictvi...
Bohužel v čase pokusů o pohyb přestala zpívat. Alkoholu bylo zřejmě moc, koordinace pohybu, zpěvu a dialogu dost haprovala.
Byly čtyři odpoledne.
Tina s odřenejma nohama a rozmazanejma očima seděla strnule u záhonů růží a mobil v kabelce spustil melodii z tv seriálu Bob a Bobek. To tu ještě chybělo!
"Omluvte mě", vystřihla Tina jako z partesu a začala mluvit.
Slunce najednou rozsvítilo oblohu na palačákem a k zelenýmu placu uprostřed parku se začal snášet vrtulník. Zachránáři tady sem tam přistávají.
"Já tě neslyším!" Křičela do telefonu Tina a ukazováčkem na levé ruce si zacpávala ušní důlek ucha, u kterého nebyl přilepený mobil.
"Sem vožralá a neslyším tě. Slyšíš co ti řikám?", křičela do mobilu, nad hlavou jí rotovala vrtule vrtulníku s lékařskou posádkou a Tina se rozhlížela po okolí. Vlasy jí dramaticky lítaly kolem hlavy a vzduchový vír si pohrával s její sukní.
Scéna jako z filmu Lars von Triera!
"Neslyšim tě, protože už mi letí vrtulník. Večer nepřijdu domu! Čau!", ukončila hovor a mobil hodila do hladové tlamy kabelky, kterou v zápětí zatáhla zipem.
Vrtulník přistál, Stella se přestala klepat strachy a Tina se začala balit.
Odhodlaně vstala, urovnala si vlasy, utřela si oči manžetou saka, které měla na sobě, srovnala si sukni a jejím stažením zamaskovala díry na punčocháčích.
Usmála se na mě, řekla "...ahoj" a vyrazila k metru.
Pak už jenom režisérův výkřik "Stop, skvělý, bereme", by skoro člověk zaslech v okolí, ale tak to nebylo.
Nebylo to tak, protože to byla pravda. Tina šla na metro a my se Stellou domu vymixovat cizrnu s olejem, koriandrem a citronem na humus k večeři...
