Znáte to sami. Od záchodu vás dělí pár metrů a od potopy světa dělí lidstvo vaše schopnost rychle najít klíče. Nebo taky ne ...
"Jo, to bude dobrý", letí vám hlavou samochlácholení v situaci, která vůbec dobrá není! A nemůže být, protože jste naiva (nechtěl jsem napsat blb), kterej občas přecení vlastní možnosti.
Na hromadných wc, kde chlapi stojej ke zdi obličejem (často mě napadla hromadná poprava...), dlaně se jim melou někde v rozkroku a občas si některej z nich celkem nahlas a beze studu prdne, na takovejch wc se proste uvolňuje s menší pohodou, než v místnosti s domácím porcelánovým úlem. A to nemluvím o momentu veřejného čurání, kdy na vás od vedlejšího pisoáru mává součůrající vlastním bimbasem a mrká u toho pravým nebo levým okem (podle toho, kde stojíte).
Takže ze shora uvedených důvodů a navíc i z nějakého fanfarónství, že "dvě stanice tramvají vydržim", čekáte na zastávce a hlavu zaměstnáváte všim možnym, jen aby zapomněla na opravdu echt velky nutkání postavit se někam hlavou ke zdi (nebo ke kmeni).
V takovou chvíli člověk přečte hotový nesmysly nesmyslný, který by při prázdném močovém měchýři vůbec na stanici tramvaje nezaregistroval. Třeba seznam prodejních míst v OC, naproti kterému čekáte na svůj spoj. Jindy si toho seznamu proste nevšimnete!
A pak přijede tramvaj. Konečně. A JE TO SAMOZŘEJMĚ TA BLBÁ! Ta, ve který se nesvezete ty dvě stanice v důsledku čehož nedoběhnete...
Hlava vám dává jasný signál: Jdi to někam vyřešit.
Jenže ta samá hlava vás začne šálit a podsune vám zcela jasnou vizi, jak další tramvají bude ta vaše a při čekání na ni se zatím můžete pobavit textem na plakátu k nějakému spořícímu programu lišácky vychytralé spořky.
Kolena jsou kolem sebe obtočena jako dvě nenažraný anakondy a tramvaj, která nejede k vám, odjíždí.
Přijíždí však druhá a hurá, je to ta vaše.
Člověk by s chutí napsal, že se mu radostí podlomila kolena. V tomhle případu by to ale mohlo znamenat totální ztrátu kontroly nad úkony vlastních tělesných orgánů.
Takže pěkně opatrně. Tramvaj zastaví, otevře dveře a vám se lehounce uleví. Taky se vám na pár vteřin přestane potit čelo. Moment úlevy se totiž blíží. Už jen dvě stanice...
Shovívavě ještě přetrpíte tramvajákovu úchylku nechat na Andělu dlouho, s dveřmi dokořán, postávat tramvaj mířící na "palačák". Nevim, proč to řidiči dělají a velmi mě to bolelo zvláště v tu chvíli....domů nějakých 8 minut a každá vteřina navíc je smrtelná.
A pak se rozbzučí oznamovátko, zabliká světýlko nad dveřma a dvě holky s kelímkama plnýma určitě "latéčka se sojovým mlíčkem" doběhnou na poslední pikosekundu dveře a proskočej jima přímo k vám.
A protože je venku nasněženo, tý jedný treperendě uklouznou nohy...,
Nejdřív vám na břiše přistane kelímek s báječnym latéčkem. Pak se plochy chodidel holky klouzající se v leže po podlaze tramvaje dotknou vašich kotníků a vy ztratíte balanc a ... pochčijete se.
Ano, pochčijete, protože tak masivní, nekontrolovaný a neregulovatelný úniku moči se nedá popsat slovem "počůráte".
A tramvaj se rozjíždí.
A vy máte na bundě vylitý laté a po nohavicích vylitého sebe samého. Ne, že bych ze sebe v ten moment dostal maximum toho, co ve mně bylo, nicméně nepřehlédnutelný byl kromě fleku nahoře i ten dole.
"Ježiši, promiňte", oslovila mě jménem spasitele ona latéčková ekvilibristka, když vstala ze země.
Jak se má zachovat pochcanej chlap s převrhnutym kafem na břiše v celkem plný odpolední tramvaji?
Frajersky se na mladou holku podívá a protože ví, že ona neví, že flek na džínách není od kafe, tak jenom řekne: "Se stane. Vy jste v pořádku?" a pak už jen užívá obdivu, jakej je klidnej a jak z ničeho nedělá zbytečný drama. Dokonce i peníze na čistírnu odmítne.
Takovej chlap ale vystoupí z tramvaje hned následující stanici a domů dojde pěšky... už nespěchá!
