Vyjet si (z donucení) s rodičema na dovolenou se může stát stejně atraktivním, jako se stát divákem finále mistrovství světa ve vyšívání vlčích máků.
"Vona mi to snad dělá naschvál. Že mi to děláš naschvál?", už skoro pištěla paní s foťákem v ruce a s dcerkou a manželem stojícími před Tančícím domem.
Čekal jsem na tramvaj a pozoroval už prázdninový cvrkot. Letní hic se teda zrovna nekonal, ale Praha je jak houba nasáklá fotoamatéry z celýho světa a přilehlé České republiky.
"Dyť tam neni vidět ten sloup, Milane, postup si trochu stranou.", zavelela matka rodu a otec si stoupnul trochu stranou.
"Tam ne, to tam zase neni ta socha, jinam stranou musíš. A ty se netvař, jako by se ti vybila baterka v mobilu", oslovila téměř dvojhlasně ve druhé větě matka dceru.
"Mě to neba!", zevlovala dcera a mimika jejího obličeje prozrazovala, že by radši pitvala žáby, než se mordovala s tátou a s mámou Prahou.
"Na to sem tak zrovna zvědavá.", odrazila zlehka nechuť dcery maminka. "Čekala si snad, že ti tady s tatínkem nakoupíme drogy a pustíme tě na diskotéku? Milane, kde to zase stojíš?"
Milan jen zvednul ramena a vrátil se na původní místo. Tedy tam, kde při jeho postoji nebyla vidět socha.
"Lenko, tak se aspoň usměj, ať má babička radost.", ponížila se matka prosbou, ke které přešla z doposud direktivních oznámení.
"Mamince je to jedno, dyť má alchajmra", poznamenal suše Milan.
"Nemluv tak před holkou o matce a stoupni si tak, aby byla vidět socha i sloup u baráku.", napomenula žena svého muže.
"Mami, babičce je to fakt jedno, dyť mi už sem tam řekne Milane", zastala se dcera/vnučka svého otce.
"Tady je to dobrý?", otázal se Milan manželky, která na jeho dotaz ale vůbec nereagovala.
"No, vy abyste mi nezkazili den. To se přece nemůže stát, abych kvůli vám neměla zkaženej aspoň den, když už ne celej tejden. Postavte se už konečně tam co řikám a pán nás vyfotí, viďte?", byl jsem vtažen jako nejbližší příhlížející do jejich hry.
Přikývl jsem skoro jako Pavlovův pes. Jen jsem u toho neslintal.
"Tady to jen zmáčknete. Ale až tam budu, ju?," zalaškovala se mnou matka pluku a odcupitala mezi tátu a dcerku. Stoupla si do místa, na kterém svým tělem zakryla podpěrný sloup Tančícího domu, který Milan zakrývat nesměl.
Nechtěl jsem riskovat stavbu další kompozice a zmáčknul jsem spoušť.
"Je tam i ta socha?", zahlaholila paní a já, opět jako Pavlovův pes, kývnul. I když jsem lhal.
Matce jsem předal foťák, přijížděla mi tramvaj a rodině jsem ještě stačil potvrdit, že "to bílé stavení za námi" je Mánes.
"...jo, až do pátku....", pustila dcera do mobilu zoufalý vzkaz ve chvíli, kdy se předemnou otevřely dveře a mhd mě dočista spolkla.
