Do pohádky se někdy dostanete natotata. Buď jenom posloucháte, nebo se stanete jednou "pohádkovou" postavou. Co chtít před Vánocema víc?
Pomalu a opatrně podávala ta mladší té starší k ústům vidličku s kouskem cheescaku.
Obě seděly v kavárně u výlohy ven, mluvily beze slov, vnímaly jedna druhou.
Starší žena opatrně povalovala v ústech sousto tvarohového krému jemně oslazeného a nekonečně vláčného.
Když jsem tuhle dvojici míjel cestou ke stolku, který byl vedle nich a byl volný, starší žena zpozorněla, zadívala se na mě, usmála se a otevřela pusu plnou dobroty. "Vladimíre, ahoj!", pozdravila mě s rozzářenýma očima a hlavou na stranu.
"Dobrý den", odpověděl jsem zmateně na pozdrav a z ramenou stáhnul batoh a sundal jsem si bundu, kterou jsem přehodil přes opěradlo jedné židle u stolu.
"Podívej, Ivetko, Vladimír!", pojmenovala mě podruhé krmená žena a z koutku úst ji na klín vypadla část cheescaku.
Mladší žena se na mě s omluvou podívala a řekla: "To není Vladimír, maminko. To ses spletla.". Lehce se zase na mě usmála a napila se čaje ze širokého šálku.
"Ne?", s totálním podivením řekla jedno krátké slovo ta, která se rozhodla, že budu Vladimír.
Otočila se ke mně zády a zeptala se: "Jak víš, že to není Vladimír?"
Mladší žena se nadechla a nepřestala se usmívat.
"Vladimír je, maminko, v Belgii. Nemůže být tady, v Praze."
"Aha, v Belgii", řekla skleslým hlasem starší paní. "A to je kde? Přijede?"
"To je v Evropě, maminko a Vladimír nepřijede.", odpověděla potichu a plynně mladší žena u stolu.
"Proč nepřijede? On už nemá moskviče?", ptala se starší dál.
Kolem bylo hodné ticho, které nerušila vážná hudba, táhnoucí se do našich uší ze všech koutů kavárny.
"To nevím. Ale asi nemá.", řekla mladší.
"Tak se ho zeptáme!", řekla s nadějí v hlase starší dáma a otočila se ke mně.
"Vladimíre, ty už nemáš moskviče?", zeptala se přímo a já byl v prvních vteřinách otázky ztracenej.
Mladší se na mě opět podívala, jednou rukou otáčela starší ženu k sobě a s úsměvem řekla: "Maminka už to má trochu popletený, nezlobte se."
Nadechl jsem se, proměnil jsem se ve Vladimíra, usmál jsem se na starší dámu a trochu zalhlal:" Toho moskviče ještě mám, ale je rozbitej, nemůžu přijet."
Žena se ode mě otočila zpět ke své společnosti, poposedla s obtížemi na židli a řekla: "Tak vidíš, Ivetko, je to Vladimír.", poté dostala do pusy další sousto hebkého dortu.
Stal jsem se na chvíli Vladimírem, který má nepojízdného moskviče. Trochu jsem zalhal, ale o Vánocích se dějou i takové, lehce zakroucené příběhy. Vánoční příběhy, které nemají pevně stanovené trasy a sem tam se skládají ze slov, které často s obtížemi lovíme v paměti. O Vánocích můžeme potkávat lidi, který jsou jinými, než na první pohled vypadají.
Mějte oči otevřené.
P.S. Všem co mě čtou i těm co mě nečtou přeju Vánoce plné příběhů, jakých se nám ve všední dny nedostává. A hodně zdraví k tomu!
