V mých jarních vodách se Turgeněv, Sanin, Gemma ani Polozovová nebrouzdaly. Mé jarní vody poznávaly moje tehdy drobné kotníčky a chodidla a chladem do modra zbarvené prsty na rukou...
Sotva se slunce po zimě vyškrábalo do nebe modrého jako střapaté kvítky chrpy a pupeny na stromech a keřích vypadaly jako bříška rodiček už připravených na porodních křeslech, rozbublal se v údolí pod chalupou Petrovický potok a jeho zvuky připomínaly melodie vyfoukávané z bombardónu.
Naše těla, zimou okupovaná tílky, tričky, košilemi, svetry a bundami, se potřebovala nadechnout.
Dětské nohy, tenké jako naděje, po ránu mrštně proklouzly nohavicema trenýrek a ukotvily se ve vysokých červených nebo černých holínkách. Na horní část těla jsme natáhli sepraný flanelový košile a překryli je vytahanými svetry, nebo zděděnými silonovými bundami.
Zpoza gumy trenek trčely praky opatřené rexovací gumou a zvuk bublajícího bomardónu dole v údolí rozvibroval naše těla a představy v nich.
Běžet naboso v holinách dolů kopcem k vodě nebylo jen tak. Gumovky na nohách se chovaly jak chtěly. Kloktaly, žbouchaly, prděly a vyzouvaly se vždy ve chvíli, kdy se malej běžec dostal do čela peletonu a vítězství v holinovém maratónu měl na dosah. Jen se o něj šmrcnout...
Melodie bublajícího potoka mohutněla každým uběhnutým metrem k břehům, které se chovaly jako Sirény a vábily a mátly svým zvukem a pohybem každého z nás.
Trávy kolem potoka měly ještě pořád barvu rezavých koňských hřív a ocasů, ale pod hladinou vody, průzračné jako první láska, už rašily zelenkavé lístečky, kterým dával proud pohyb a harmonii baletního představení.
První skok přes potok!
Rozeběhnout se. Napnout všechny síly. Modlit se, aby holiny nesklouzly a pak se odrazit a letět.
Letět přes klokotající zpěněnou vodu s čepicí bílou, jakoby nějaký sládek nahoře do potoka lil i litry piva.
V letu se vyhnout kamenům vrženým směrem k tělům z praků kámošů a bezpečně dopadnout oběma nohama do klouzavého zlatavého jílu na druhém břehu.
Taková obyčejná jarní klukovská rutina.
Šampion v potokovém skoku. Mistr přeskakování. Letec!
... anebo taky kamikadze...
Blbě se rozběhnout. Málo se odrazit. Ztratit v pokusu o let jednu holínku. A už to bylo...
Pilot kamikadze v tu chvíli skončil uprostřed bombardónu s namočeným zadkem, nebo - v tom lepším případě - s okraji holínek ponořujícími se pod hladinu.
Brnk!
Ledová voda se zakousla do lýtek, kotníků, nártů i chodidel. Zuby v puse začaly fungovat jako kastaněty. Klučičí dětské hlasy se změnily ve fistule a prsty na rukou se instinktivně rozevřely jako vějíře španělských tanečnic.
Pilot nedoletec byl poskakujícími ostatními kluky na březích potoka první sekundu vysmíván. Taková vostuda. Nepřeskočit!
Jenže...
Co je tak super a zvláštního na tom obyčejně přeskočit potok?. Rutina je nuda! Pád do ledové vody, záchrana odplouvajících holínek, mokrý trenky i rukávy bund a svetrů dělají z kluků ty správný sígry. A který kluci by si nepřáli sígrama bejt...?
A tak se i ti nejlepší z nejlepších pilotů rozběhnou, blbě se odrazej a naschvál padnou do vody vedle pilota kamikadze.
Další holínky si loknou vody, další zadky zvlhnou a nad hladinou se jeden po druhém rozevírají další a další vějíře z prstů dětských dlaní.
Holá zmrzlá chodidla se potkávají s kameny na dně. S kameny, které sem přivalila rozburácená jarní voda. Nekompromisními, tvrdými, s ostrýma hranama.
Každý krok je dobrodružstvím. Každé posunutí chladem odumírajících chodidel je stejně nebezpečné, jako poslední zalhaní před tím, než přiletí mámin pohlavek.
Nohy klopýtají, zuby drnčí a vykulené oči křičí ve chvílích, kdy zmrzlá pusa přestává fungovat.
Po hladině odplouvající gumovky jsou sesbírány a hozeny hala bala na břeh. Leží vedle sebe nehnutě jako smečka lvů po pořádné hostině.
"Válka!", zakřičí jeden z pilotů, vyškrábe se na břeh, ulomí z klidně stojící vrby silný prut, rukama uplácá ze zlatavého jílu kouli a tu pak na špičku prutu zručně napíchne.
Pořádný záklon. Prut s jílovou koulí na jeho konci se prohne jako Jane Fondová při videolekcích aerobiku a .... švůůůůůůůůůůůůůůůůůůňk! Koule hlíny letí vzduchem přímo do chumlu potokových brouzdalů, jejichž šance zásahu uniknout je limitována pohybem zmrzlých nohou po dnu plného kamení.
Plesk! Frc! ... a koule jílu se rozmázne o břicho, ramena nebo hlavu zasaženého.
Potupa vyžene oběť útoku ven z potoka. Zamatlaný od jílu, s tělem promrzlým jako rohožka před domem po lednové noci se takový válečník vydá k vrbové zbrojnici, tam urve prut, ukoulí jíl a konflikt dostává razanci.
Nad potokem lítají sem tam koule, na kterých baron Prášil nesedí..
Nad potokem s jarní vodou přelétávají maličká kulatá sluníčka.
Nad jarními vodami se vzduchem prohání dětství a drkotá u toho zubama.
Nad jarními vodami i přímo v nich letí čas.
Letí a my ho nechytáme, protože v tu chvíli ještě netušíme, jak je čas rychlý.
Necháváme ho svištět a ulítávat, protože čas, který je v tu chvíli před námi se ještě - navzdory všem rovnicím a matematické logice - nedá vůbec spočítat.
Máme před sebou ještě tolik hodin. Tolik dní. Tolik jarních vod...
