Jako každej rok o Vánocích - zase všechno vodřou ženský

"U nás doma byl celkem klid, dokud se nenarodil brácha Ježíš. Sám moc dobře víte, jak to v rodinách chodí, když se do nich narodí další dítě. No a Ježíš je můj mladší bratr."

Předvánoční tma ustlala po uklopotaným dnu všem na Zemi.

Rozestlané adventní postele čekaly na pár opozdilců, mezi který jsem patřil i já. Zaseknul jsem se ve frontě v našem kvelbu, na jehož pult jsem opatrně postavil láhev vaječného koňaku.

Vietnamská Hanička skládala do síťovek z mého dětství láhve piva. Obě síťovky rázem otěhotněly dvanácti lahvemi nektaru přímo božího. Zlatem se třpytící zátky z oček síťovek vyčuhovaly ven a jeden by si mohl myslet, že se na předvánočním nebi rozzářilo dvanáct nových hvězdiček.

"Marie pivo a bude dobže.", usmála se Hanička na svoji zákaznici.

Ta jemně v dlaních pevně sevřela obě ucha síťovek síťovek a pivo se v jejich tělech svezlo ladným pohybem směrem k podlaze. Síťovky se lehce v prostoru pohoupaly a láhve o sebe až stydlivě zacinkaly.... "nám, nám narodiiil se...."

Marie se s Haničkou rozloučila slovy "s pánembohem" a zmizela z kvelbu do tmy, do které jsem chvilku po ní vlezl i já, s lahví vaječňáku v kapse kabátu.

----

Cestou domů, kopcem dolů jsem Marii došel.

"Dejte sem ty tašky, já vám je kus poponesu.", nabídl jsem a nečekal s odpovědí na moji nabídku.

Marie mi síťovky s důvěrou svěřila, dala ruce za záda a po předávce jsme pokračovali v cestě.

K pivním hvězdičkách se přidala i ja jedna moje koňaková. Vyčuhovala mi z kapsy a svítila mně a Marii na cestu.

"Vidim, že koňak už máte. Co keřkovský rohlíčky?", usmála se na mě Marie.

"Ty už se doma telelej, až je vrazim do hrnce a pak jim oloupu kůžičku a nakrájíme je na kostičky."

"A jablíčka do salátu dáváte?, koukla na mě zase Marie a já si uvědomil, že má hlas jako Eva. Eva Olmerová! Drsně hladící, vždy o pravdě a často o smutku.

"Ty tam nedávám.", odpověděl jsem krátce.

"My je tam u nás dáváme hlavně kvůli bráchovi. Ježíš má jabka ve štědrovečerním salátu rád."

Zastavil jsem krok a s tím utichlo i vánoční preludování lahví v síťovkách.

"Ježíš má sourozence?", nepřekvapila mě moje otázka směrem k Marii.

"To koukáte, co?", opáčila Marie. "Copak jste si nevšiml, jak jsou vítání lidé v kostelech? Bratři a sestry...nic vám to neříká?"

"Takže", skoro jsem se to bál říct nahlas, "vy jste sestra Ježíše?"

Mařka mlčela, láhve utichly a prosincová tma se začala rozjasňovat novým poznáním.

"Je to tak, milej zlatej", pronesla něžně Marie, "jsem nejstarší z Ježíšových jedenácti sester. A po mámě jsem Marie."

"A váš táta je kdo?", zajímalo mě.

Maruška se zarděla tak, že to i ve tmě bylo náramně patrné.

"Otce svého dětí zná jenom matka. To přece víte.", uculila se Mařka.

"A co řekli vám?", zajímalo mě dál a víc co všechno se v tu chvíli dozvím.

"Mně řekli, že je to Josef a já jim věřim.", odpověděla rázně Marie Síťovková.

"A tátou Ježíše je kdo?", nebál jsem se položit otázku otázek, protože za pár hodin bude Štědrej den, teda den, od kdy se to všechno tak trochu nejasně táhne.

Maru se na mě podívala skoro psíma očima a lehounce pronesla: "Snad nevěříte tomu, co se kde píše?

"Takže ne duch svatej!", skoro jsem vykřikl.

"S duchem svatym na mě nechoďte. Táta jako duch opravdu nevypadá a svatej rozhodně neni.", vyjasnila mi jednou provždy sestra Ježíše.

A mně bylo v tu chvíli tak lehko, že jsem se skoro vznášel, když jsme se zase dali cestou dolů kopcem domů a lahve v síťovkách cinkaly melodii další koledy, které Marie netradičně doprovodila svými slovy...

"Den je můj kouzelník, co barvy v duze ladí a vodu řekám stříbrem hladí, jen se podívej....když právě svítá..."

Lahve cinkaly, Marie zpívala a branky našich domovů se k nám přibližovaly.

"Máte hlas jako Eva Olmerová", špitnul jsem, abych svoje právě zjištěné vánoční překvapení nevyplašil.

"To už mi řeklo hodně lidí", zase se lehce usmála Marie. "A já jsem ráda, že jsme si se ségrou podobný i v tomhle."

Už jsem se nepodivoval. Nechal jsem vše plynout, jak to přišlo. Nevzpíral jsem se a logiku nechal ležet v jesličkách - je přece vánoční čas.

"Takže nesete domů pivo k večeři, Marie, že jo? Eva má pivo ráda.", vzpomněl jsem si.

"K naší večeři myslíte?", koukla na mě při chůzi Marie a špičkou boty nakopla kamínek zapomenutý na chodníku.

"No, k večeři u vás doma.", upřesnil jsem.

Marie se zhluboka nadechla, zvedla bradu a řekla: "Pivo nesu Komárkovi dolů k rybníku. Jsou přece Vánoce a naše familie se musí postarat. Lidi jsou tak zvyklí."

"Ale....", začal jsem opatrně, "dárky přece nosí Ježíšek."

Smích Marie rozťal definitivně tmu až na nebi se objevila polární záře. Svítila nadějí, blikala očekáváním a blejskala se radostí.

"Brácha že by roznášel dárky? No to je fakt dobrý! Ten se vždycky jednou za rok vyštramandí a obalamutí lidí na celym světě. Ale dárky", nadechla se Marie mezi větami, "ty vždycky vodřeme my, ségry Ježíše. Koukněte na ty flašky! Když se chlapi tahaj s taškama, tak se jedná skoro o zázrak. A kdo by dneska věřil na zázraky, že jo?"

"Na zázraky nevěří ten, kdo je nezažil.", snažil jsem se.

"A to máte recht", dodala Marie. "Už jsem si myslela, že k tomu Komárkovi to pivo nedonesu. A vidíte...jsme tady.", vzala Marie za kliku branky pana Komárka. "Alešíííííí", zaburácelo jméno Komárka z krku Marie hlasem Evy, "nesu ti to pivo."

Když se v okně domu za Alešovou brankou rozzářilo očekáváním, Marie se ke mně obrátila a řekla: "A ty už di domu, víš toho víc, než jsi vědět měl. Dej mi pusu.", nastavila tvář.

A tak jsem na zem položil obě síťovky s pivem pro Aleše Komárka, dal Marii - dceři Josefa a ségře Ježíše pusu a rozloučil se slovy " požehnané vánoce přeju."

A odcházel jsem. Neohlížel jsem se, abych to kouzlo nezlomil.

"Požehnaný", rozesmála se mi Marie za zády, "stejně jako každej rok vodřou všechno ženský...."

---

Požehnané Vánoce všem. Radostí plné domácí šuplíky a nadúrodu lásky přeju. A v celém dalším roce pamatujte na fantazii. S ní se k dalším Vánocím přímo protancujete!