"Tak ti tady čtu, že je dobrý se v určitejch časovejch etapách víc sblížit. Jak dlouho to už vlastně je, co nebydlíme spolu?" To, že Zeman vyhraje další volby by vás vyděsilo méně, než tento dotaz vyřčený vaší matkou.
Mám angínu. Takovou tu dětskou nemoc, která je schopná vyvraždit stáda chlapů jedním šmahem. Takže skuhrám, nudle mám jako švihadla a oblečenej jsem do všeho možnýho, jako bych vyrážel na gala večer fashion weeku v Šangaji.
A chrchlám. Čaje sem vypil, že bych čůráním zaplnil přehradu Tři soutěsky v Číně a ještě by mi zbylo na Slapy. Pes chce ven a já ne. Žeru jen bílej jogurt, protože všechno ostatní při polykání v krk škrábe, jako bych hltal hurdisky.
A dodělávám zakázku a venku chčije. Ani v listopadovym Finsku, zabalenej v kožichu v jurtě se stádem zimou prdících sobů bych se necejtil hůř.
A do toho telefon a máma.
"...ti tady čtu, že by se rodiny měli v jistých časových etapách více sblížit. Že to pomáhá napravovat uhnízděné a nikdy nevyřčené křivdy a že dochází k harmonizaci vztahů v rodině. Věřil bys tomu?"
Naznačovala mi tímto sdělením matka snad skutečnost, že se ke mně hodlá na chvíli nastěhovat, abychom zharmonizavali náš vztah? Ptal jsem se sám sebe, postižený horečkou a výrazně zhoršenou možností artikulovat. V krku jsem měl Kalahari.
"Jak je to vlastně dlouho od tý doby, co nebydlíme spolu?", zeptala se neokázale retro.
"Kdy přijedeš?", zmohla se moje mysl a můj krk na jedinou krátkou odpověď.
Mělo by mě to vyděsit, mělo by mě to skoro postavit ke zdi s rukama nad hlavou a hadicí s nastartovaným vysavačem, drženým mojí matkou někde u ledvin. Mělo by mě to minimálně varovat! Ale já řek: "kdy přijedeš?" ...dyť vám to řikám - angína - mor chlapů 21. století a dál.
"Jak kdy přijedu. Nějak huhláš? Co ti je?", lehce zvážněla máma, když zaregistrovala můj aktuální handicap.
"Angína, Zorino, angíííína", dodal jsem si odvahy, napnul hlasivky a sípal jako o život. Jen ať matka ví, jak syn trpí...
"A piješ čaj s medem? A citronem? Jo?", začal její racionálno ovládat mateřský pud.
"Jo. A Coldrex taky", byl jsem odměřený, protože jsem přece trpěl.
"Na coldrek se vyser. Rozvařit cibuli, je to hnusný, ale vypít. Zázvor. Máš zázvor?", na odpověď nečekala, bodeť by jo - dyť mi de skoro vo život - vám píšu - a n g í na !!!, a pokračovala dál. "Tak ho lemtej zalitej horkou vodou a zase med. Jo med, hochu, to je lék.", začala jako Homolková.
Já moc mluvit naštěstí nemusel, Zorina to vobstarala celkem v gardu pěkně sama.
"No...takže to bysme měli to harmonizování, jak řikám: na coldrek se vyser, hodně medu, zázvor a tu cibuli. Radim ti dobře. Si zharmonizovanej?"
Kdyby mi v tu chvíli hlavou proletěla kulka, tak bych si toho nevšim.
"Jak zharmonizovanej? Ti řikam, že mám angínu, chápeš to? ANGÍNU.", posteskl jsem si nepochopen.
"No tak to buďme rádi, že si zrovna sám. Kdo stojí vo protivnýho dědka, kterej má rýmu? To buď móóóc rád, že jsi sám a pěkně se zharmonizuj, chlapče. A původně jsem myslela, že bych na pár dní přijela. Kouknout se, jaký to tam máte, tu zahradu a přespat a dojet do Prahy na nějakou výstavu a zajít na večeři. Co?"
Smrt byla v tu chvíli moji milenkou a z uší jí vytékala voda z řeky Styx a ta splývala s nudlemi, které se mi, v provazech dlouhých jako madla asijských mostů přes všechny Kwai řeky, spouštěly dolů na stůl, u kterého jsem seděl.
"Tak kdy přijedeš?", zmohl jsem se opět na jediné, protože smrt mi už dala francouzáka.
Ticho.
"To byl fór! Kam bych se táhla? Zharmonizovanej jsi do aleluja, takže tu stránku tady v časopisu votočim a je to vyřízený. Tak čau. A lemtej ten zázvor."
Tak takhle nějak se Zorinou dochází k harmonizovaní vztahu po určitejch časovejch etapách...
