Mateřská láska. To je, panečku, silný sousloví! Ale uvědomili jste si někdy, jak jdou právě proti těmto dvěma slovům matky samy a posílají nás "pryč"...?
Začíná to ve chvíli, kdy se nám podaří zkrotit nohy ohebné jako žužu a uděláme první kroky.
Kolem se víská, koulí očima, šišlá a máma, která vás objímá prvně řekne třeba: "běž za tátou....", "běž za babičkou" a vlastně nás tím posílá pryč. I když nás miluje.
Takto "přehazovány" se děti stanou malým rodinným ping-pongovým míčkem, který přes různá "jdi tam", "jdi pryč" (to od sourozenců), "běž za ....", jsou neustále odkazováni na jiná místa než kam právě dorazí. Součástí party, která proti vám - jako malýmu dítěti - jde, je právě i matka. I ta vás posílá "pryč".
Trošku se tenhle model pohne v etapě, kdy se kluci probíjej ve chlapství a holky dofrčej z etapy místní romantické lokálky do mezinárodního vyvoněnýho expresu - kdy se stanou ženskejma. Tohle období je snad jediný moment v životě matky, kdy "pryč" neposílá, ale naopak je neodbytná ve zjišťování, kam "pryč" se jde, s kým se tam jde a jak dlouho bude toto "pryč" trvat.
V takovém případě jdou matky absolutně proti tomu, jak se chovaly doposud. Hanba jim!
Po období, kdy se z "jdi pryč" stává "kam jdeš?", nastává období, kdy se matky a děti díky dosaženému věku krásně "srovnaj". Prostě se vyladěj a rozhovory mezi nima se často rozjížděj jako ty nejpodařenější symfonie, jaký kdy složili ti, kteří dokážou muziku ze své hlavy dostat na papír a pak přes nástroje až do uší lidí.
Nastává asi ta nejkrásnější, dospělá, otevřená a jasná etapa. Rovnocenná!
Ale ani v ní si matky neodpoustí to v nich tak divně zakódované: "jdi už..."
To když třeba stojí u auta, do kterého nasedáte.
Už jste se objali, auto je nastartovaný a vám se tak nějak začíná nechtít odjet. A přitom víte, že odjet je normální. Jen se vám nechce.
A tak to zůstane na mámě, která má možná v sobě ten samý pocit, ale dokáže, na rozdíl od vás, jen tak ledabyle říct: "... jeď už."
Matky nás posílají pryč často. Ale často právě proto, aby se zkracovala doba mezi tím, kdy jsme je naposled opustili...
