".. já ti už holka blbě spim. Budu se muset hejbat, abych se před spanim unavila. I když... Petr dělá celej den hovno, večer padne a chrápe jak Turek", postesk jedné.. "To víš, chlap!", vysvětlení druhé.
Takovej můj už skoro fetiš. Rád jím. A rád si jídlo sám vařim. A tak musim "rád" chodit i nakupovat.
Stařecká demence u mě (teda si myslim), zatím nepropuká, takže nakupovat chodim opravdu nerad. Jen když musím. Ale když bydlíte nad pražskou Náplavkou a věk vám už nedovoluje tolik spát, dochází k ideální konstelaci pro ranního vybíhače na trh. Kolem osmé už stánky stojej připraveny na "rabování", moc lidi se kolem nich ještě nemotá a já si v klidu nakoupím mrkev, tuřín, opatovickej chleba, čerstvou pastu a nějakou dobrou flákotu od pana Rudolce. A pořádnej puget kytek, aby doma dobře bylo.
A pak si na konci trhu dám kafe a puget hodim na stolek přede mnou a tašky zavěsim za ucha na židli, na kterou dosednu a čumim. Sedim u Vltavy jako na dračkách. Čumim a poslouchám...
"Já už blbě spim, holka. Pěkná kytka, viď a helemese, kdo to jde", začíná konverzace dvou ženskejch v mym věku u stolku vedle.
Ženskej mozek je něco jako soustava skleněných trubiček a baněk v chemické laboratoři. Dokáže nejen reagovat na několik podnětů najednou, on je dokonce dokáže i slovně komentovat.
Žádnej mužskej tohle nedokáže. Chlap se soustředí na výkon jednoho a pak na výkon dalšího. Míchat k sobě několik témat je nereálné. Ženský to maj jinak.
"Kytka pěkná", mrkla na mě ta druhá, zatím mlčící, o které jsem ještě nevěděl jak spí.
Obě měly u nohou jako dva pudlíky usazené trendy koše, ze kterých trčely nahatý zadky oškubanejch kuřat. Do igelitových sáčků zabalené biskupy holátek vypadaly jako dětské prdelky zamotané do nepropustných jednorázových plenek. Z košíků taky dost nestydatě vykukovaly klacky rebarbory a deset vajec v pouzdře posichrovaném gumičkou do vlasů (jednou mi takové pouzdro spadlo z koše na zem: vejce se rozbila, pouzdro znehodnotilo tekutinou z nich a zbyla mi jen ta gumička do vlasů ...když vlasy nemám). A taky z košů náplavkových dam vyčuhujou trsy petržele a kopru a koriandru, takže má člověk pocit, že lidé v koších přenášejí nějaké pygmeje s vlasy obarvenými na zeleno.
Poděkoval jsem za pochválení kytky a k velkýmu amerikánu jsem si zapálil cigaretu. Já vim, je to hnusný, ale škrabku na mrkev - aby to bylo zdravý - jsem s sebou to ráno neměl a syrová mrkev navíc ke kafi nějak neštimuje.
"Pěkná sukně, vidíš", jede do dalšího tématu paní Nespavá a kontroluje při tom obsah zpráv ve svém nablýskaném mobilu položeném na stolku a druhou rukou nabírá kelímek s kafem a napije se. Prostě delfín!
"Zara. Viděla jsem ji včera. Ty medajlonky udělám s cuketou a koupila jsem cuketovej dortík, tak to bude dobře poladěný.", odpověděla ta co spát může a hrotem nehtu u pravého palce likvidovala nějakej flíček na jejím kardiganu. "Já tý Marcele řikala, ať mi ho nedává do rukou! Slinta jako malomocnej.", hudrá při škrábaní fleku zřejmě z dětskýho ublinknutí.
Z kelímků se kouří a kouří se i z nosů, páč u ranní kávy ve fertrejd kiosku se neférově hulí.
"V úterý sem byla na sezení.", řekla trošku tlumeně, ta co nemůže spát a pokračovala "pěknej teplouš."
Spavá na to: "Ten psycholog je teplouš?"
"Ne, pěknej teplouš jde támhle, mám psycholožku."
Kolem prošel štramák v kloboučku, trendově vyhrnutých džínách odhalující barvami rozesmáté ponožky a v sáčku jako na Champs Elysees. Jeho koš byl dokonale poladěnej k barvě vestičky pod sakem.
"No a co?", čekala na pokračování paní Spavá i já.
"Kde mám to mletý?", hrabala se návštěvnice psycholožky zmateně ve svém koši.
"Tady", ukázala Spavá na stůl, kde se vedle kelímků s kávou povalovala růžová hmota ne nepodobná mozku odloženého v zelinkavé igelitce.
"Co?", zeptala se Nespavá a mleté vypadající jako mozek spustila do koše.
"Co psycholožka?"
Začaly mě zábst nohy, ale uši mě nechtěly pustit domu.
"No", začala Nespavá, "řekla mi, že řada z nás sedí ve vlastním autě a má strach povolit ruční brzdu, aby jízda mohla začít."
Spavá zadržela lehce dech a odvětila: "To je nějaká kráva, ne? Má u jména vůbec titul?"
Ještě, že jsem počkal...
"No a prej se pak řada lidí diví, že nejsou spokojený se svym životem, když nepovolej tu ruční brzdu."
Spavá vykulila oči a jen tak mýrnyx týrnyx se Nespavé zeptala: "Kolik jí platíš za hodinu?"
"No, na pár litrů Chanelu už by to bylo, kdybych to sečetla.", přiznala Nespavá.
"Vidíš ji?", zasyšela Spavá. "Zuzka" dosyčela do skoroztracena. "Musíme na ní zamávat, už nás viděla. Zuziiiiiiiii", vylila z krku litr cukrkandlu. Cukrkandlu s chilli.
Přišla další s košíkem. "Holky, čusanda, nestíhám. Odpoledne jedeme do Milána a já musím ještě udělat snídani. Ve středu sem zpátky. Zavoláme si. Pa pa." A pak na každou tvář dotyk tváře, přidržení si dlouhých vlasů, aby nepřekážely a posunutí slunečních brýlí (jaké nosil Tom Cruis v "topganu") na nose. A odcupitání do davu...
"Do Milána... Ta už povolila několik ručních brzd. Ta psycholožku nepotřebuje.", zhodnotila duševní zdraví Zuzky Spavá.
Kafe jsem měl v kelímku na dně a bylo studený. Nastal čas zvednout zadek, na ramena nahodit tašky a do podpaží vrazit puget tuli pánů červených jako malinová marmeláda.
"...v úterý nám umřel Xaver", zaslechl jsem ještě když jsem vstával od stolku, ke kterému se blížily další dvě sobotní nakupovatelky. "Odcházíte?", zeptala se ta drobnější.
Kývnul jsem, že ano a do uší mi ještě zalítly slova o tom, jak Xavera dali do krabice a hodili do popelnice a že ta nová u ekonomickýho náměstka má nohy jako klacky na dráždění opic, ale že na to Jirka byl "dicky".
Slova o Jirkovi, co na to byl dicky se mísila se slovy, které mezi sebou prohazovaly ony přicházející k "mému" stolku.
"Já už na praní používám jenom strouhaný mejdlo." - nejvyšší čas zmizet.
