"Hele...největší radost jsem u vánočního stromku měla, když jsem pod ním našla plastovej kýbl. Fakt jsem si ho tenkrát moc přála, a sehnat ho nebylo jen tak. Čili - vánočně už mám splněno dávno."
Jsou ženy smyslné, ženy marnivé, ženy revolucionářky a ženy vizionářky.
Zorina patří - tím vším jak žije - právě mezi ty s přesahem do budoucna. Mezi vizionářky.
"Že už pár let nepeču je vlastně už tradicí a předloni jsem se prvně vyprdla i na leštění voken a budu v tom pokračovat i letos. Nejsem žádná pinapgil, abych lezla v prosinci, s šátkem vomotanym kolem hlavy, po parapetech."
"Něco novějšího bys pro mě neměla?", zeptal jsem se a hlídal Stellu, aby se při ranním venčení příliš dlouho nezdržovala u koňských koblihů položených na louce po zmrzlé lesklé trávě.
"No měla a právě proto ti volám."
"Tak sem s tim.", udělala mi radost představa, že se tradiční vánoce u nás v rodině zase někam posunou.
"S definivní platností vyhlašuju zákaz vánočních dárků.", zaznělo z mobilu hodně přesvědčivě.
"Takže letos nejen bez lineckýho, ale i bez ponožek? APOKALYPSA!", zakřičel jsem do telefonu tak mocně, až se ke mně otočili dva koně na druhém konci louky.
"A hlavně, žádný krémy a bonbóny! Já už bych si mohla otevřít drogerii sfůzovanou s cukrárnou. Do konce života ty bonbóny nemůžu sežrat a ksicht mám taky poměrně malej v poměru s tim, kolik krémíčků a dalších sarapatiček mám různě po baráku."
"Aha..rozumim teda dobře tomu, že ani ty si nic nepřeješ?", chtěl jsem se ujistit.
"Hochu..., já si toho přeju. Ale takovej Ježíšek se eště nenarodil.", odpověděla suše Zorina. "Mně by třeba udělal obrovskou radost skon toho zelenýho hajzla z televize. Nebo kdyby bylo ve studni víc vody. Nebo abych nemusela na ulici potkávat babky a dědky s kelímkama od kafe, do kterejch vybíraj drobný. To bych si přála."
"Skon zelenýho hajzla?", zaujalo mě jedno z matčiných přání, protože jsem netušil, koho konkrétního tím má na mysli.
"No, toho zelenýho hajzla, kterej mečí, vypadá jak chcípák a nutí lidi nakupovat na dluh telefony za dvacet tisíc."
"Jo Alza...", došlo mi.
"No, tenhle. Není to člověk, takže přání jeho smrti neni hřích.", vysvětlila matka poté, kdy si zřejmě uvědomila, že přání smrti neni až tak vánoční téma.
"A co děti?", napadlo mě.
"Děti? Jako jestli bych si přála ještě děti? Že bych ti na starý kolena dala ještě sestřičku nebo brášku? Si vůl? Copak sem ňáka halyvůdská herečka?", sypala ze sebe máma slovo za slovem jako při bohoslužbě.
"Ne, jako že ani děti od tebe, teda Ježíška, letos nic nedostanou?"
"Ale děti dostanou. To už mám nachystaný. Jako Božka."
"Božka?", byl jsem zase v úzkých.
"No. Němcová. Nasušila sem křížaly, vořechům vypucovala skořápky a uvařila sem cukrkandl. A protože mám dost těch bonboriniér a krémíčků, tak do pytlíků, který jsem ušila z utěrek, kterejch mám taky mraky, nasypu i něco z toho a převážu to mašličkou a hotovo.", osvětlila matka výjimku s vánočními dárky pro děti v roce 2018.
"Úplná Karolína Světlá, ti povim, Zorino.", zaradoval jsem se.
"Víš jak...", spustila zase mutr, "na svetry a šály a další každej zapomene. Ale něco jinýho, to je dárek! Ten se v palici udrží stejně jako mně plastovej kýbl, kterej jsem od táty kdysi dostala já. Dodneška se tim kochám."
"Kocháš se vzpomínkou na kýbl? Ty si fakt divná!", vyhodnotil jsem čerstvě zaznamenanou skutečnost.
"A divná je špatný?" zaregovala bystře Zorinka. "Radši budu jeden den v roce divná, než zbylejch třistašedesátčtyři dní předvídatelná až nudná. To si radši zapiš, protože jsem myslela, že už to dávno víš."
"Takže...", nedokončil jsem.
"Takže...buď taky divnej. Je to lepčejší. A navíc ti tim ušetřim peníze a čas. Místo nákupů dej tý svý čubce obojek a vypadněte někam na pořádnej špacír. Chodit po světě je totiž ten největší dárek, víš? A teď jdu hledat po bytě nějaký ty zbytky motouzků, abych mohla udělat mašličky na pytlíčky z utěrek. Čau."
---
Zkuste tedy i vy udělat letos o vánocích něco divnýho. Možná půjde o váš první krok k vizionářství.
Pozn.: slova "definivní" a "bonboriniéra" nejsou překlepy. V těchto formách byly do naší rodiny přeneseny od paní Šmídové, svého času naší sudetoněmecké sousedky na chalupě. Dodnes se u nás běžně používají.
