Logiku hoďte z okna nebo ji chvíli přidržte pod hladinou. Po každém "a" nemusí nutně následovat "b".
"...sem si koupila vestičku, počkej, já ti jí ukážu a zaplatila sem si to velnes, víš, jak se tam jen válíš a oni tě masírujou a pak ti daj najíst a napít."
NO NEPOSLOUCHEJTE DÁL...
Z tašky je vytažen divný svetřík, ale ta, co ho vytahovala, byla už od pohledu neběžená paní. Svetříkem bylo zamáváno v prostoru, aby se z jeho skladů uvolnily rukávy a pak si celá ta nádhera lehla na stehna paní sedící pod stříškou stanice tramvaje na palačáku.
"No krásný to máš.", došlo k vyhodnocení nákupu kamarádkou neběžné paní.
Vestička byly hnusná.
Ale dělala radost.
"Milana už jsi pohřbila?", zeptala se druhá paní téměř nezúčastněně a pravou ruku měla ponořenou v kabele, do které soustředěně koukala. Něco už delší dobu hledala.
"Jo jo. Minulej pátek ho spálili a já na nic nečekala a hned jsem tu urnu vyzvedla a vrzla ho k našim.", paní Neběžná sbalila hnusnej svetřík a láskyplně ho vsunula do nákupní igelitové tašky s nápisem SUPER.
"Takže už máš klid. Je po všem, viď, děvenko", vylovila kamarádka ze dna tašky bonbon, rozbalila ho a strčila si ho do pusy.
"Svatej pokoj, ti povim.", nadechla se zhluboka čerstvá vdova, položila SUPER tašku k nohám, zkřížila ruce a dlaněmi je položila na svoje stehna. "Teď už jen vyřešit dědictví, podělit děti a vymyslet, co budu dělat."
Kamarádka párkrát se zavřenými ústy zacucala bonbón a pak účastně, s jednou svojí dlaní přes zkřížené dlaně paní Neběžné řekla: "Bude ti po něm smutno, viď?" a očima lehce oroseným jakoby pohladila její tváře.
"A víš, že ani ne." vystřelila odpověď vdova tak rychle, jak rychle a najednou přeteče v hrnku ohřívaný mlíko. "Von byl dobrák. Ale já ho už několik let nemilovala. A pak začal bryndat a tahat za sebou nohu a já chtěla jet do Vodňan."
"Ty jsi z Vodňan?", vytáhla pod brýlemi udiveně obočí kamarádka.
"Ne. Já tam chtěla jet na vejlet. Ale Milan nikam jezdit nechtěl a já sem si na to tak zvykla, že jsem do těch Vodňan nakonec taky nejela. A každou neděli musela bejt svíčková. To je ti, holka, taková votrava."
"Ale Milan tě miloval, to vím.", řekla přesvědčivě kamarádka.
"Já vim. A proto jsem s nim byla, i když jsem ho nemilovala. Manželství to bylo krásný, ale svíčkovou nechci deset let ani vidět. Umřel Milan, ne já!", řekla rozhodně a odhodlaně. "Tak...", dodala.
Přijela tramvaj. Musel jsem do ní nasednout a nechat dvě kamarádky dále sedět pod stříškou a povídat si o životě. Povídat si o tom, jak je svíčková každou neděli otravná a o tom, jak jsou někdy Vodňany daleko.
