Američtí afroameričtí herci by měli z Pražanů radost. Jedním šmahem a pár slovy byla ve včerejší tramvaji osvětleno, proč chce bejt malej kluk taky černouškem.
Ještě pořád není tak vlídno, jak bych si představoval. Zubní zimní rovnátka pořád čouhaj z pusy každýho, i když jarního dne. A ne a ne se uvolnit...
A tak člověk skáče do tramvaje nejen z důvodů přemístění, ale trochu sem tam doufá, že uvnitř bude teplo a na holý lebce nebude mít pocit, že se vám tam vyvaluje z moře právě vylezlá medúza...
Zahučel jsem dovnitř sedmnáctky (ať to zní jakkoliv rajcovně, šlo o tramvaj).
Zase plno otroků destiček, mobilů, mjuzikplejerů a dalších zařízení, ale taky maminka s malým klukem.
Ten stál u okna a nalíznutým prstíkem házel přes sklo šmouhy tak brilantně a krásně, že by mu se obdivoval i Jackson Pollock.
"Šimone, nevolizuj to sklo", řekla mile maminka a poposedla na židli v tramvaji.
Šimon, v zápalu tvorby samozřejmě nijak nereagoval. Proč by taky? Musel by skončit s tím, co jeho, ale konec konců i mě, hodně bavilo.
Kola tramvaje začala vydávat zvuk zpomalování před zastávkou.
Pár lidí vypadlo a pár vpadlo.
Mezi nimi vysoký nepřehlédnutelný černoch. Takovej ten chlápek, vedle kterýho každej jinej vypada tuctově. Koukal před sebe ze svých víc jak dvou metrů a místo zubů měl v puse žvejkačky - takový ty polštářkový. Jeden jako druhej. A každej bělostnější než závoj nevěsty.
Klučík slinil prstíky a čmáral, maminka dělala, že nic nevidí a nad nimi stojící černoch se usmíval.
"Nice", řekl po chvilce a tramvaj se rozjela.
Koukal při tom jeho "nice" na ukazováček malýho bělouška. "What do you think?", hodil mi otázku.
The same", odpověděl jsem, "impressive." a dál jsme se dívali na pomalované okno.
V tu chvíli nás malíř zaregistroval. Mě svým pohledem minul, jako míjíme něco, co nás vůbec, ale vůbec nezajímá.
A pak dorazil k černochovi.
Musel se hodně zaklonit, aby mu dohlédl až na ty jeho vedle sebe pečlivě seřazené žvejkačky.
Zmlknul a přestal si lízat ukazováček pravé ruky.
"Maminko", řekl najednou, "já bych chtěl bejt taky černoušek!"
Maminkou jako by projelo milion voltů společně s pečlivě nabroušenými vidlemi.
"Šimone", řekla jen a dál nic nestihla.
Šimon dal ruce k tělu, rozkročil se, aby neztratil stabilitu, nadechnul se a řekl: "Kdybych byl černoušek, tak bys mě večer neviděla. Dyž zhasneš tu lampičku."
Málem sem vybouch smíchy.
"Já mu rozumím. Já učím česky ve škole.", usmál se na nás všechny pan černoch.
Maminka byla zticha, jen se smála a díky bohu nepřerušila tok myšlenek malýho Šimona.
"No a pak bych moh slízt z postele a hrát si ve tmě, protože by si mě neviděla. Dyž mám spát."
A bylo vymalováno. Bylo veselo, maminka řekla třikrát "promiňte", i když promíjet nebylo vůbec co. Byl jen takovej jeden obyčejnej den. A obyčejně příjemný věci nerad (pro)míjím!
