"Babi..., kolik máš lajků?", zeptala se nevnučkovsky holka zabořená očima do mobilu. "Lajků? Já nikdy neměla ani Bělku.", odpověděla s babičkovským klidem paní v kožíšku, který tak trochu připomínal medvídka pandu.
"Bělky se nedávaj, babi, dávaj se jen lajky.", vysvětlila vnučka moudře a stejně moudře babička chvíli mlčela, a pak se dala do vyprávění.
"Mně když chtěl dát kluk najevo, že se mu líbím, tak se na mě usmál, nebo mě plácnul po panímandě, Pavlínko.", mluvila klidně a v hlavě jí v tu chvíli lítaly vlaštovky vzpomínek.
Pavlínce mohlo bejt tak deset. Zrovna hezká nebyla. Vypadala trochu jako plechová vana dnem vzhůru obalená do staré indiánské deky. Tlusťoučké nožky, které velmi chabě kryla miniminisukně, visely ze sedadla tramvaje a břichem Pavlínky schované vypadaly jako chapadla přežrané chobotnice.
"Babi, je jiný století!", vykulila kulaťounká Pavlínka oči, "Než mě kluk plácne po zadku, tak mi musí dát nějaký lajky, abych věděla, že to se mnou myslí vážně, víš?", oči opustily display mobilu a soustředily se na babiččin obličej.
"No to je jasný. Přece se nenecháš oplácávat od každýho kluka, kterýmu se líbíš.", řekla moudře a usmála se.
"Jenže já se nelíbím, protože sem tlustá.", řekla Pavlínka a sedumnáctka vjela od Právnické fakulty na Čechův most a mířila do Holešovic.
"Ty a tlustá?", lhala babička, až se za tramvají prášilo a objala vnučku kolem ramen. Tam to ještě s přehledem dala. Sklouznout k pasu - to by byla jiná!
"No sem, babi, sem. Já to vim.", strčila Pavlínka mobil do kapsy indiánský deky, která marně maskovala to, co nikdo nikdy nemohl přehlédnout.
"Jsi taková statná, po tátovi, ale tlustá nejsi. A jsi chytrá.", ladila babička vnuččino pošramocený ego.
"Já bych radši byla blbá, hubená a krásná.", vyslovila svoje přání Pavlínka.
"No jo, holka, to bys ale pak musela číst každej večer zprávy v televizi, nebo mít nějaký lajky od hokejisty z Kanady. Co ten Mikuláš z baráku? Ten přece hraje hokej, ne? Viděla jsem ho s maminkou a táhli do schodů velkou tašku a několik hokejek.
"No, tak Mikuláš právě miluje Dominiku. Mě nemá rád žádnej kluk. Ani vošklivej.", zdrtila babiččiny naděje Pavlínka.
Tramvaj svištěla kolem řeky, z nebe šedivýho jako první pondělí po dovolený kapala voda a babička nebyla s to spravit vlastní krvi pošmouranou náladu.
"A musíš mít kluka už teď?", zeptala se ochranitelsky vnučky.
Pavlínku položená otázka vyloženě vyšponovala. "A kdy, babi? Chápeš, že je mi už deset...", klepala Pavlínka hlavou jako Marie Rosůlková v jejích posledních filmových rolích.
"Chápu.", dodala s pochopením babička a ponořila ruku do kabely, kterou měla jako husu posazenou na klíně. Pak z ní vytáhla šustivý pytlík plný bonbónů.
"Vem si...", nabídla Pavlínce.
A Pavlínka...hrábla celou svojí velkou malou dlaní do sáčku, nabrala bonbónů jakoby místo dlaně měla lžíci z bagru, otevřela dokořán pusu a všechny lapený gumový bonbóny pohřbila za rozmlaskanými rty.
Chvíli pusou pohybovala sem tam a mlčela. Babička se dívala z okna.
"Dej mi ještě", řekla Pavlínka, když polkla.
Opět se nežinýrovala a to co v sáčku zbylo vyluxovala dlaní. Nacpala si pusu, přivřela oči, z kapsy vytáhla mobil a vyfotila se... Pak s plnou pusou zamumlala: "Ať žijou tlustý holky a kyselý bonbóny."
